Lijiang, provincie Yunnan

Dong Dajie, Lijiang

Pan Li je maly baculaty Cinan, co obchazi mesto Cheng-du s batohem plnym knih a fotografii, hleda ne-Cinany a nabizi jim turisticke sluzby. Zivi se tak uz 15 let.

Poprve jsme ho potkali, a zdvorile odmitli, v klastere Wenshu Si (kde je mimochodem moc dobra vegetarianska restaurace, jidla jsou napsana na drevenych destickach, vyberete si a objednavku povesite u dveri do kuchyne – predtim si musite v pruvodci najit, co ktere ty znaky znamenaji). Pak jsme do nej vrazili jeste vecer v cajovne v centralnim parku, kdy uz nam to bylo zinantni a tak jsme s nim nakonec sli do opery (uz jsem o tom psala). Pan Li nam dusledne *ne*doporucoval jezdit do Lijiangu, protoze je prilis turisticky. Opera se nam s nim moc libila, ale jsem rada, ze v zalezitosti Lijangu jsme jeho doporuceni nenasledovali (ted mi napada, ze tohle je logicka singularita - nebot jsme „nenasledovali doporuceni“ a zaroven jsme „nenasledovali nedoporuceni“ – v obou pripadech se stejnym vysledkem ;-)).

Stare centrum Lijiangu bylo postaveno pred 800 lety, v severozapadnim Yunnanu nejakych 300 km od hranic z Tibetem (potkate tu dost zapadnich turistu, ktery se odsud snazi dostat k hranici a ilegalne se do Tibetu podivat – pry to s trochou usili a nekolika uplatku jde, ackoli my jsme se o to nepokouseli).

Vetsina domu na Starem meste jsou „drevene domy v tradicnim styku“ – coz je castecne dusledek niciveho zemetreseni, ktere postihlo Lijiang v roce 1996 a po nemz musela byt vetsina domu prestavena.

Lijiangska prefektura, nahorni plosina ktere dominuje pres 5 tisic metru vysoky masiv Yulong Xue Shan (Snezna hora nefritoveho draka) je domovem pro million lidi, z nichz vetsina patri do etnicke skupiny Naxi (o nich jeste pozdeji). V roce 1997 byla oblast zarazena na seznam svetoveho dedictvi (World's Cultural Heritages).

Na obrazku je Dong Dajie, hlavni trida Stareho mesta, a snezna hora v pozadi.

Mesto Lijiang, pohled ze Lvi hory




Dostat se do Lijiangu neni uplne jednoduche. Zalezi samozrejme odkud jedete. My jsme prijeli z mesta Emei. Vlak odjizdi z Emei v 7 hodin vecer a v 8 rano dorazi do mesta Panzhihua, kde jsme vystoupili. Meli jsme s sebou:

• dva velke bagly
• Jamesuv prirucni batuzek
• muj prirucni batuzek a na nem povesene (rovnez moje) kompletne zablacene trekingove boty
• igelitovou tasku s jidlem na cestu, dvema hrnecky s poklickou na caj a na polevku, nekolika sadami drevenych hulek a tremi krabickami zeleneho caje
• dve hole, co jsme si koupili na Emei Shan na obranu pred opicemi a ktere nam bylo lito vyhodit, protoze vypadaji tak nadherne cinsky

Takto jsme se prodirali cinskym davem s majiteli hotelu a prodavaci suvenyru v zadech (ve vlaku jsme byli jedini ne-Cinane) az jsme se dostali na male namesticko plne malych, velkych, novych, starych i uplne nejstarsich cinskych minibusu, kde jsme identifikovali zenu, jenz kricela cosi v mistnim dialektu a v cem se pri dostatecne mire soustredeni dalo rozeznat slovo "li-jiang".

Meli jsme hlad a intuice – zejmena Jamesovi – napovidala, ze jakmile sednem do minibusu, budeme v nem sedet devet hodin a nebudeme si tech devet hodin moci dat ani ten zeleny caj z nasi idelitove tasky.

Cinani to na nas nejak poznali, a tak nez jsme se stihli rozhodnout, co budeme delat, uz nas nejaka pani vlacela do male restaurace v rohu toho namesticka. Tam jsme si dali ohromnou, ale skutecne ohromnou cinskou snidani - nikdy predtim jsem nesnedla tolik ryze najednou v tolika ruznych formach a chutich – za kterou jsme pak naprosto v soku zaplatili 50 fen (pul juanu), coz je asi 50 britskych penci (tehdy v CR asi 30 korun). To bylo poprve, kdy jsme si rikali „sem asi moc bilych turistu nejezdi“. V restauraci jsme nechali dalsich 50 fen jako zpropitne, podekovali tentokrat naprosto sokovane pani vedouci, nacpali jsme se do uplne plneho cinskeho minibusu, pak jsme presedli jeste do jednoho cinskeho minibusu a po 10 hodinach jsme dorazili do Lijiangu. (Do toho druheho minibusu se na posledni chvili vecpala starsi pani, co pak 7 hodin sedela na petilitrove plechovce od barvy, protoze v autobuse uz nebyla zadna volna sedacka.)

Lijiang nas privital v nove ctvrti plne betonovych, bile okachlikovanych funkcionalistickych budov. Shodou stastnych nahod jsme se tentokrat nechali ulovit dcerou majitele tradicniho dreveneho domu na Starem meste, kde jsme pak nekolik noci zustali.

Servirka ze Sakura Cafe

Lijiangu se nekdy rika „hlavni mesto kralovstvi Naxi“. Lide z kmenu Naxi jsou potomci tibetskych nomadu a tak vypadaji trochu jinak nez „obycejni“ Cinane – tak nejak „mongolsteji“. V Lijiangu se usadili nekdy kolem 10. stoleti a az donedavna zili v matriarchalnim zrizeni. Naxi si s sebou privedli kone, ktere jsou stale povazovani za nejhouzevnatejsi konske plemeno v Cine, a šamanisticke nabozenstvi Dongba. (Rough Guide doporucuje knihu Josepha Rocka „Ancient Nakhi Kingdom of Southwest China“, chcete-li se dozvedet vice.)

Naxi ziji ve dvoupatrovych drevenych domcich postavenych kolem ctvercoveho dvoru. Domy myvaji vyrezavane okapy, a jsou dekorovane mytologickymi postavami a rybami pro stesti. (V jednom takovem domku jsme bydleli taky – dvouluzkovy pokoj stal 20 RMB na noc, coz jsou asi 2 GBP – rodina mela maleho zrzaveho psika jmenem Lucky. Rodina pronajima turistum cele druhe patro; jednu noc me probudil hluk ze dvora – ve 2 hodiny v noci tam praly Cinanky pradlo – nezjistila jsem, proc to nedelaly ve dne.)

Velmi jsme si oblibili Sakura Cafe, zejmena proto, ze jsme si u nich mohli dat k snidami vlocky s jogurtem a s jahodami – coz bylo jako balzam po peti tydnech na ryzove kasi a sladkych snidanovych knedlicich.

Servirka z obrazku je rovnez Naxi a ma na sobe tradicni kroj.

Hudebnici z kmene Naxi

Orchest Naxi hraje melodie z doby dynastie Song (vladnouci mezi lety 960 a 1279), zalozene na Daoistickem svatem pismu Dong Jin, ktere podle legendy prinesl do Lijiangu sam Chublaj Chan. Tento pry venoval celou polovinu sveho dvorniho orchestru mestu Lijiangu pote, co nacelnik kmenu Naxi pomohl jeho vojsku prekrocit reku Yangzi.

Orchestr byl mnoho let zakazany. Po odezneni Kulturni revoluce se znovu zformoval, ackoli repoertoar bylo nutno zkratit z 60 pisni na 23, nebot mnoho hudebniku behem tech let zemrelo a zadni mladi se nerekrutovali.

Orchestr hraje v Lijiangu temer kazdy vecer, tak jsme si ho taky byli poslechnout. Dedeckove hrali s takovou laskou a nadsenim, ze o hudbu samu nakonec vubec neslo.