Noc devata

(streda dvacateho osmeho)

Muzejni den:

• Dostojevskeho muzeum. Male, prijemne a prvni muzeum, na ktere mi stacila moje stredoskolska slovni zasoba :-)) (J. mi rekl “tohle museum ti slo nejlip” – moc me to tedy nepotesilo, ale aspon jsem si dala do kontextu z ceho a jak jsem vlastne maturovala)
• Muzeum vyzkumu Arktiky a Antarktiky. Tohle bylo levne a relativne poucne, ale hodne, hodne sovetske. V podstate cele o tom, kolik vyprav podnikli Soveti za polarni kruh, jak byli uspesni a kdo za to dostal metal. V prvnim patre je pak trochu novejsi expozice o tom, jaky to melo politicky dopad (a ja jsem z vystavenych plakatu konecne pochopila, co znamena rusky "pitomec").
• Muzeum Achmatove. Super moderni a moc pekne muzeum, co sidli v jednom z kridel Seremetjevskeho palace. Palac byl ve stredu zavreny (pan z ochranky jenom pokrcil rameny a s ironickym pousmanim mi rekl "to vite, Sovetsky svaz" - prvni a posledni clovek ktery se tezkopadnosti prezivajiciho sovetskeho systemu zasmal) - museli jsme tudiz k pokladne zadem pres dvur a pak kolem popelnic. Stare domy jsou postavene kolem dvoru a nektere dvory vypadaji jako male parky (nektere jsou naopak v naprosto zubozenem stavu a ve vsech dvorech to smrdi odpadky.)

Vecer jsme se sli projit do "Dostojevskeho Petrohradu", kde se odehrava Zlocin a trest. Kdyz jsem tu knihu cetla, tak jsem mela pocit, ze se to vsechno deje v celem meste a mezi jednotlivymi misty jsou pomerne velke vzdalenosti. Dostojevsky to ve skutecnosti situoval jenom do nekolika ulic. Z bytu Raskolnikova je to na policejni stanici pet minut a na Senne namesti dalsi dve minuty. Vyfotili jsme si krasny kostel Sv Mikulase a pak taky misto, kde se sleva reka Fontanka s rekou Mojkou a z jednoho mista je videt sedm mostu.

Vecereli jsme v levne palacinkarne "Cajnana lozka" – dokonce jsem tam i rusky vyhadala slevu a J. odtamtud poslal textovku, kde svetu sdeloval, ze "ji bliny s kaviarem v samem centu Petrohradu" (coz byla samozrejme pravda az na to, ze ty bliny s kaviarem staly vsehovsudy asi 40 rublu). Anglicani mu zavideli, zejmena ti, co byli presvedceni, ze nas v Petrohradu zabijou nebo alespon znasilni, kdyz nejedeme s cestovkou (coz byla vetsina – Nickuv tatinek se o nas tak bal, ze trval na tom, abychom mu besprostredne po navratu zavolali a on tak mel jistotu, ze jsme skutecne zpatky.) (To musi delat vsechny ty protiruske clanky v anglickych novinach ;-) J. mi taky dodneska tvrdi, ze “Moskva je hrozne nebezpecna”, ackoli tam pet mesicu zil, moc se mu tam libilo a nikdy se mu nic nestalo.)

Pravdou ovsem je, ze Petrohrad neni na individualni turistiku vubec pripraven. Temer vsude je vsechno psano jenom rusky – a to i na hodne turisticky exponovanych mistech – a vsechno je dimenzovane na skupiny. Takze kdyz si jdete prohlednout nekam palac, prifari vas k nahodne skupine, ktera ma vetsinou jenom rusky mluvici pruvodkyni. S tou skupinou musite zustat po celou dobu prohlidky a ta pruvodkyne je za vas podle me I nejak zodpovedna, protoze vas buzeruje, kdyz se opozdite. Abych teda byla fer, tak treba pruvodkyne v Carskem selu byla liberalni, nechala me bez trapnych poznamek fotit zrcadla a jeste se tvarila potesene, kdyz jsme s J. poslouchali jeji vyklad v rustine a pak jsme to anglicky diskutovali. Ermitaz a Ruske museum si muzete prohlednout i individualne a muzete si i pujcit audiopruvodce v ne-rustine.