Sea Sickness / Morska nemoc

This is a rather informative article from a yachting website http://jachting.info/modules.php?name=News&file=article&sid=126


Anonym nám odeslal(a) následující článek: "Příčiny, průběh a nové prostředky proti všudypřítomnému trestu námořníků

Na otázku "Už ti někdy bylo špatně, měl jsi mořskou nemoc?" odpoví ne přibližně 100% všech kapitánů. A přesto prostředky proti mořské nemoci patří v přímořských lékárnách mezi bestsellery. Nausea, jak se toto zlo vědecky jmenuje, je jedno z posledních tabu jachtařského světa. Dnes se každý klidně přizná k homosexuální orientaci nebo k jiné úchylce, ale mořská nemoc? Ani náhodou. To by bylo tvrdě vybudované renomé mořského vlka v háji.
Není tedy nic divného, že semináře na toto téma jsou tak diskrétní jako setkání anonymních alkoholiků. Paní Gerti Claussen dlouho přemýšlela, jestli vůbec něco takového může dovolit uspořádat. Musela proto stále nahlas opakovat: Vaše trápení je u konce. Já vím, jak se má mořská nemoc (nausea) kurýrovat.

Tato naděje přivedla dvanáct jachtařů do nepříliš vytopené místnosti na břehu Alsteru v Hamburku. Venku prohánělo několik železných mužů svoje Lasery po zimní hladině jezera. Většina z těch uvnitř už při pouhém pomyšlení na to, sahá po sklence něčeho ostřejšího na uklidnění. Mnozí z nich dokonce už pomyšleli, skončit s milovaným sportem, protože mořská nemoc je handfester Spassverderber" (zaručený srandoničič). Jejich účast na semináři "Aktivní potírání mořské nemoci", který uspořádala námořní sekce Německého svazu jachtingu je jeden z posledních pokusů s tím něco udělat.
 
 Když to nedokáže paní Gerti Claussen, kdo jiný? Protože tato paní v modrobílém jachtařském puloveru vypadá důvěryhodně. Po mnoho let plachtí se svým manželem na Severním moři a severním Atlantiku a za ten dlouhý čas vyzkoušela na svém vlastním těle všechno, co mořská plavba obnáší. Až se konečně tato povoláním psycholožka odhodlala poskytnout své zkušenosti kolegům jachtařům. "Mám teď celý ten problém tak dalece zvládnutý, že mohu zase dál plachtit bez jakýchkoliv potíží. Příznaky blížící se mořské nemoci pociťuji už jen jako nevýznamnou zátěž." 


Jachtaři ji visí na rtech: Jeden, který, jak doufá, si bude konečně moci užít plachtění na vlastnoručně postavené lodi, jiný, který klidně může jet vzadu v autobuse po okresní silnici, ale prostě nesnáší pohyby lodi. Také hoch, který chce pomoci 25% svých kamarádů, se kterými slouží na vojenském rychlém člunu a kteří pravidelně při silném větru odpadnou. Tak už nám řekněte, ptají oči všech: "Jak se jmenuje ten tajný prostředek?" 


"Kdyby to bylo tak jednoduché", odvětí paní Gerti. "Nejedná se totiž o nějakou obyčejnou nemoc s jasnými příčinami a působením. Je to individuální proces, který je ovlivněn celou osobností daného člověka. Hledání jeho spouštěcího mechanizmu je na stejné úrovni, jako hledání příčin vnitrní duševní rovnováhy". To znamená, přeloženo z psychologické terminologie, že nejen souhrn fyzikálních podmínek, ale i vlastní myšlenky a podvědomé vyhodnocení celé situace může vést k příznakům mořské nemoci. 

Proto může pomoci už jen to, že o tomto fenoménu něco víme. Například, že každý může za určitých okolností onemocnět. Třeba jen tehdy, když nějaká vlna párkrát přijde z toho nesprávného směru, nebo se vypluje ráno po večerním loučení s kamarády. Při změně směru větru, když jste v podpalubí, nebo hledáte pod podlážkou konzervu k obědu. Když ucítíte naftu z motoru, ohřátého po vyplutí, nebo váš pejsek se vyblinká na podlahu v kajutě. 


Zkušenosti vojenského námořnictva také zřetelně dokládají, že mořská nemoc není žádným ojedinělým zjevem. Pod tvrdými podmínkami klesá bojeschopnost signifikantně, strach znásobuje ještě celý efekt. Například při vylodění spojenců v Normandii. Vojáci, namačkaní na transportních lodích, byli při vylodění v důsledcích předcházející nemoci většinou totálně neschopni boje. Totéž bylo pozorováno za falklandské krize. Problém se nikterak nezlepšil vývojem posledních zbraní, které kladou zvýšené požadavky na koncentraci mužstva. Mořská nemoc totiž nejhůře působí na schopnost koncentrace hned na začátku, než vůbec třeba jen u 15%·dojde ke konečnému stádiu, kdy zvrací.
 
Také astronauty postihuje kinetóza, a její příčiny jsou stejné. Při celkem sedmdesáti devíti kosmických letech Spojených států celých 47% posádky bralo medikamenty. A komu to nestačí a pořád se cítí jako srab, když sem tam krmí rybičky, mohu ho utěšit, že i první muž v Německu, kancléř Gerhardt Schröder, jednou požádal: "Prosím, vysaďte mě v nejbližším přístavu". 

Přestože profíci znají problémy mořské nemoci již od nepaměti, je nám kupodivu věda stále některé odpovědi dlužna. Jisté je jenom to, že rovnovážný systém, drážděný navzájem si odporujícími podněty (klidný horizont, ale pohybující se loď), vysílá poplašné signály do mozku. To ale zatím nevedlo k vyvinutí všeobecně účinného léku. Všechny léky mají masivní vedlejší účinky a neléčí vlastně pravou příčinu problému.

Výzkumy, které se dějí v pohybových simulátorech zřetelně nemají žádnou platnost v reálných situacích. Zdá se, že u mořské nemoci platí jedno zásadní pravidlo, že tu žádné pravidlo není. Výsledky výzkumu si odporují. Lidé jsou tak rozdílní a tak rozdílně reagují! Některým je špatně, když se jede v náklonu ostře na vítr, někteří nesnášejí kolébání lodi při jízdě po větru, někomu vadí krátké vlny na vnitrozemských jezerech. Zatím se ví, že když je cyklus vln v okolí dvanácti za minutu, onemocní šestkrát více lidí než při cyklu třiceti, tedy při kratších vlnách.


Mezi jachtaři koluje množství vědecky neobhájitelného humbuku. Naproti tomu je jisté, že asi 15% je málo citlivých, 75% je středně citlivých a 10% má vážné problémy. Američtí lékaři také zjistili, že sklon k mořské nemoci je dědičný. Kromě toho jsou ženy více náchylné a trvá jim déle, než se při delší plavbě zadaptují. Totéž platí pro Asiaty v porovnání s bělochy nebo černochy.


Pro 95% jachtařů je horor po dvou dnech na moři pryč. Organizmus potřebuje přibližně tuto dobu, aby si na pohyby lodi zvykl. Bohužel to neplatí do budoucnosti, platí to jen, pokud jste na moři. Při obvyklých denních plavbách během dovolené trvá přizpůsobovací efekt mnohem déle a mezitím je dovolená pryč. Navíc je také možné, že přizpůsobovací procedura musí i na otevřeném moři během plavby znovu nasadit, když se nějak silně změní podmínky (nebo třeba plujete nějaký čas na motor v bezvětří). Je to hlavní problém u mořské nemoci: Zřídka je jen jeden vybavovací faktor. K silným pohybům lodi se může přidružit zápach, strach, prochladnutí, a, a, atd. Na druhé straně není jisté ani působení faktorů, které pomáhají proti nemoci. Tak navždy zůstane nezodpovězena otázka: Proč jsem tenkrát za stejných podmínek nebyl nemocný?

Jsou dokonce vědci, kteří věří, že mořská nemoc nemá nic společného drážděním pohybového aparátu a že je to čistě psychologický problém. K tomu se přiklání i paní Gerti: Příčiny nejsou, jak bylo dříve předpokládáno, v dráždění receptorů rovnováhy, ale v individuelním vyhodnocení všech podnětů v mozku jednotlivce." Pro to také mluví pozorování, že při kinetózách hraje velkou roli efekt placeba. Víra v nějaký prostředek pomáhá z třiceti až padesáti procent, tvrdí psychologové. Je to stejné jako u jiných medikamentů v celé současné medicíně. A samozřejmě: univerzální prostředek, který vždy pomůže, patří do říše utopie.

Proto upřednostňuje aktivní metody, které na základě psychologických strategií uklidňují, kombinované se zdánlivě banálními postupy, jako například "v salóně zatáhnout a vyvázat záclonky" nebo "nastříkat voňavku ze Sparmarktu za 6,99 marek". Tyto psychotechnické pomůcky nejsou nic nového. Jde při nich o uvolnění, pozitivní myšlení, mentální trénink. Při tom má tato psycholožka dle vlastních údajů úspěch v sedmdesáti pěti až osmdesáti procentech případů, a tak byli účastníci semináře na sklonku dne propuštěni plni optimizmu do nové sezóny.

Shrnuto: Žádný patentní recept neexistuje, ale má velký smysl, vytvořit si pro případ nouze vlastní strategii podle principu zkoušky a omylu. Čím více člověk sám sebe zná a ví, kterým situacím musí předcházet, jaké jsou příznaky a pozná pomocné prostředky, tím lépe dostane celý problém pod kontrolu. Když ale přesto nic nepomáhá, zůstává ještě útěcha: ve stáří se všechno zlepší. Pak zvápenatí ušní kůstky a je po mořské nemoci (tady si autorka trochu odporuje - na jiném místě přece říká, že příčiny zdaleka nemusí být jen v dráždění ústrojí rovnováhy a to navíc nejsou kůstky středního ucha - pozn. překl.)
Méně efektivní je naproti tomu rada jistého čártrového kapitána, který své posádce radí, když přijde špatné počasí: "Když vám začíná být špatně, jděte do kajuty, jezte hodně čokolády a pijte mentolový čaj." "A to pomáhá?" "Né, ale pak chutná blinkání jako After Eight."
 
Potud paní Carsten Kemmling v německém časopise YACHT číslo 4. ze 14. února roku 2001.
 
A článek v témže čísle pokračuje sérií poznatků nejrůznějších "lidí od moře" - lékařů, závodníků a kapitánů:

Jean Yves Chauve, lékař závodu Vendée Globe: Jak vzniká zlo, zvané mořská nemoc
Mořská nemoc je forma pohybové nemoci (kinetózy), stejně jako onemocnění vznikající při cestě letadlem, vlakem, autobusem nebo letem v kosmickém prostoru ve stavu bez tíže. Vzniká silným drážděním orgánů rovnováhy ve vnitřním uchu (vestibulárním aparátu) silnými zrychlenými, kolébavými nebo rotačními pohyby, které se periodicky opakují a k nimž se přidává také dráždění optické.
 
Orgán rovnováhy si můžeme představit jako vodováhu. Podél vzduchové bublinky se nachází nespočetné množství elektrod, které snímají její pohyb z rovnovážného stavu. Nervovými impulsy to pak přenášejí do mozku, kam také míří informace z ostatních částí lidského těla, včetně zrakových a hmatových. Rovnovážný systém bleskově vyhodnocuje situaci, ve které se tělo nachází a vysílá podněty do svalů, aby bublinku vodováhy dostaly do rovnovážného stavu. Při tom ale sedí tělo v klidu, například u mapového stolku. Mozek stále analyzuje informace, přicházejí od orgánu rovnováhy a ty stojí v protikladu k informacím ostatního těla, které říkají, že je všechno v pořádku. Mozku se nedaří, dostat tělo do rovnováhy a dostává stále znovu protichůdné informace. Tato analýza je velmi namáhavá a proto je také únava jedním z příznaků kinetózy. 

Nervový systém zkouší tento konflikt vyřešit, při čemž reflexně aktivuje žaludeční svaly. Žaludek se vyprazdňuje. Po přizpůsobovací fázi, která může trvat až čtyři dny, přestává mozek vyhodnocovat protichůdné informace jako alarmující. Křečovité pohyby žaludku ustávají. Tento postup se dá zřejmě ovlivnit a vyhodnocení v mozku, které je za to odpovědné, podléhá individuálním změnám u rozličných jedinců.

Interview s lékařem Budesmariny, Dr. Ulrichem van Laakem:  Problém není dostatečně prozkoumán.
YACHT: Už při prvních příznacích mořské nemoci klesá rapidně výkonnost. Jak se s tím námořnictvo vyrovnává?
Van Laak: Lidé náchylní k mořské nemoci u nás dlouho nezůstanou. Vyřadí se sami anebo lodní lékař je prohlásí za "untauglich". Naše velké lodě mají dokonalé stabilizátory. Ale na malých lodích mohou plout jen ti odolní. Nejhorší je to na ponorkách při povrchové plavbě. Proto tam také posádku tvoří elitní jednotky.
YACHT: Jsou ale situace, ve kterých onemocní každý, jakou strategii jste proti tomu vytvořili?
Van Laak: S přizpůsobováním během prvních dvou dnů máme dobré zkušenosti s Peremesinem. Když ale v určitých situacích nastanou problémy, doporučujeme žvýkací dražé Superpep forte. Dvě dražé dělají zázraky. Ústní sliznici se účinná látka rychle dostane do mozku. Sice to způsobuje po krátký čas únavu, ale to se překoná. Věříme, že jen samotné žvýkání obyčejné žvýkačky může pomoci.
YACHT: Co soudíte o oblíbených scopolaminových náplastech za ušním boltcem?
Van Laak: Jejich nasazení na palubě používáme jen velmi výjimečně. Vedlejší účinky ovlivňují pracovní schopnosti. Někdy přistoupí halucinace.
YACHT: Při vylodění v Normandii byla většina vojáků neschopná boje v důsledku mořské nemoci. To dalo námořnictvo tak málo pozornosti tomuto problému?
Van Laak: To byly přeci pozemské krysy, které napěchovali do výsadkových člunů. Dneska bychom jim dali příležitost, aby si před operací mohli na pohyby lodi zvyknout (?).
YACHT: Můžete uvést jednotnou strategii proti mořské nemoci?
Van Laak: V žádném případě. Každý musí něco vyzkoušet a najít pro sebe nejlepší strategii. To jde tak daleko, že někteří tvrdí, že musí kouřit cigarety, nebo pít sherry, když to přijde a některým je špatně už při pouhém pomyšlení.
 
Pan Rüdiger Nehberg, "dobrodruh"
Dá se říci, že mořská nemoc je moje hobby. Při přeplouvání Atlantiku je mi pravidelně špatně. Zkoušel jsem Scopodermové náplasti. Když ale po třech dnech účinek odezněl a dal jsem si nový, nastoupily poruchy vidění a tak jsem ji musel sejmout. Také jsem zkoušel akupresurový náramek, ten mi nepomáhal a k zázvoru jsem neměl důvěru. Tak jsem raději dál krmil ryby. Ale mě to nevadí, nijak při tom netrpím. Ryby poznají, že je pravidelně krmím a tak se pořád drží v okolí a dají se snadno chytit. Když jsem na lodi sám, jsem méně nemocný. To je psychologie. Vím, že mně nikdo nepřipraví o práci. A práce pomáhá nejlépe.

Jochen Schümann, třínásobný olympijský vítěz ve třídě Soling, druhý v Sydney 2000:
Mě je také příležitostně špatně. Například při silném vlnění na olympijské dráze v Sydney, když jsme museli čekat na vítr. Nebo na dlouhém úseku Admirálského poháru. Když musím mokrý a v chladu podpalubí oblékat holinky, jsem vždycky připraven na to, že mi bude špatně. Jakmile ale stojím u kormidla a musím se koncentrovat, je všechno pryč. Špatně mi bylo, jen když jsem musel vyvažovat a sedět u zábradlí vysoko na návětrné straně. To, co jsem před chvílí snědl, šlo zase ven, ale pak mi už bylo dobře. Můj kosatník Ingo Borowski si jednou nalepil náplast za ucho, ale pro mě to nic není.

Tim Kröger, profesionální jachtař, specialista na dlouhé širokomořské závody:
Mezi profesionály se zřídka hovoří o mořské nemoci otevřeně. Při tom vím, že například v jedné etapě závodu Whitbread byla skoro celá polovina posádky lodi "Brunel Sunergy" nemocná a k ničemu. Ti o tom hovořili otevřeně. Na katamaránech v závodě The Race, zvláště při plavbě po větru je to vděčné téma. Lodě se chovají tak tvrdě, že se člověk bojí, že mu to surově vyrve ruku, kterou se drží, z ramene. Jeden z trupů ještě prořezává vlnu, zatímco druhý už zrychluje. To něco udělá s každým žaludkem. Na "Playstation" byli vždy dva až tři členové posádky nemocní. Profesionálové s tím mnoho nenadělají, pořádně si odplivnou a makají dál. Někteří se spoléhají na tablety, já sám nemám žádné problémy.

Otto Schlenzka, zakladatel novodobé verze závodu "Kieler Woche", čestný občan města Kiel: Už jako malý chlapec jsem měl potíže při jízdě autem. Když jsem ve čtrnácti vstoupil do jachtařské školy, bylo to stále horší. Na prvních plavbách mi bylo tak špatně, že mi bylo úplně jedno, co se kolem děje. Nejhorší byly komentáře ostatních, kteří se pošklebovali: "Musíš trénovat. Spolknout herinka na provázku a zase ho vytáhnout zpátky." Přesto jsem se stal námořním důstojníkem a plavil jsem se na rychlém člunu. Tam jsem jednou onemocněl až do bezvědomí a zhubl jsem za měsíc o šest kilo. Můj žaludek byl úplně kaput. Přesto jsem mnoho plachtil. Řešení přišlo v roce 1968 v Acapulcu. Byl jsem jako pozorovatel na olympijských hrách, protože jsme plánovali uspořádání olympijských her v roce 1972 u nás. Když mi bylo zase k smrti špatně, věnoval mi anglický olympijský tým svůj tajný prostředek, který získali od jednoho belgického lékárníka, který si jej sám připravoval. Klidně jsem potom mohl nejen v pohodě sedět, ale třeba dvanáct hodin ve stoje kormidlovat. (VK: Jestlipak tohle je ten lek, co pouzival pri zamorskych plavbach Hercule Poirot! :-)) Chtěl jsem tento prostředek dát našemu olympijskému mužstvu v Pusanu, ale obsahuje nějaké složky, které podléhají dopingovému zákazu. Není ve volném prodeji a belgický výrobce nemá také na tom zájem.

Bobby Schenk, známý mořeplavec a autor mnoha knih s jachtařskou tématikou:
Nevěřím, že vůbec existuje někdo, kdo je úplně imunní proti mořské nemoci. Já samozřejmě jsem proti ní musel také bojovat. Nejlepší prostředek je ten, kterému věříte. Já věřím na tablety proti mořské nemoci Bonamin. Ty si vezmu hned, jakmile mám sebemenší pocit, že na mě mořská nemoc přichází. Tedy včas, než mi začne být špatně. Nevěřím žádnému jinému prostředku, jako autogennímu tréninku, Stutgeronu, nebo náramkům. Mezi doporučovanými prostředky, jako například náplasti Scoporem, žvýkačnou Superpep se mohou také skrývat pro někoho účinné prostředky, ale po zkušenostech s ostatní posádkou jim příliš nevěřím. Když jde do tuhého, pomáhají jen silné medikamenty. Jejich vedlejší účinky se nemají podceňovat, ale podle mě je všechno lepší, než mořská nemoc. 

Po jednom až dvou dnech na moři už nepotřebuji žádné tablety a po čtyřech až pěti dnech není po občasných špatných pocitech ani zdání. Když jsem ale déle na pevnině nebo na kotvě, musím proceduru s tabletami zase opakovat. Beru si je vždycky tajně, protože jakákoliv diskuse zesiluje nebezpečí mořské nemoci u druhých. Při naší poslední plavbě na novém katamaránu, přestože bylo zlé počasí nebylo po mořské nemoci u nikoho ani potuchy. Plavidlo se chovalo překvapivě klidně.

Závěry:
1. Jak předcházet mořské nemoci
Už výběrem typu lodi a pečlivou přípravou plavby můžeme rizika mořské nemoci omezit.
Výběr lodi: Těžké lodi s dlouhým laterálem tlumí zrychlení na vlnách mnohem lépe než moderní široké lodě s krátkým balastem. Pákové kormidlo je lepší než kormidelní kolo, protože kormidelník sedí blíže ke středu lodi a tedy blíže ke středu rotace. Proto také mají lodě s centrálním kokpitem teoretickou výhodu, která je ale zase zmenšena tím, že kormidelník sedí výš a tím je zase více vzdálen od centra rotace.
Strach: Proti tomu pomáhá vzájemná důvěra, společná příprava plavby, pečlivé vyhodnocení meteorologických předpovědí a dobré znalosti teorie.
Oblečení: Musí udržovat tělo v teple, nesmí nikde, zvláště na břiše a krku tísnit.
Hluk: Způsobený větrem nebo motorem, může dosáhnout až 100 db. To přispívá ke stresu. Už od 50 db pozorujeme psychické ovlivňování, od 90 db poruchy sluchu. Proti tomu pomáhají "špunty do uší" (Oropax) nebo také obyčejný walkmann s dobrými sluchátky.
Držení hlavy: Už slabé sklonění hlavy směrem dolů dráždí ústrojí rovnováhy, vyvarujte se práci se skloněnou hlavou, třeba hledání něčeho pod kokpitovou sedačkou. Naopak záklon hlavy pomáhá.
Zápach: Od nafty, špinavé vody v bildži, nebo jen od jídla působí jako spouštěč, zrovna tak nedostatek kyslíku. Nejlepší medicína je čerstvý vzduch, paní Gerti doporučuje kromě toho chemický prostředek "Geruchskiller Fasa" v ceně asi sedmi marek a kromě toho doporučuje najít si svou osobní oblíbenou vůni. Prodávají se lampy s levandulovou, broskvovou nebo pomerančovou vůní. 
Jídlo: Totální dieta, která se často doporučuje, nepomáhá. Snídejte lehce, snídaně má být bohatá na sacharidy a obsahovat co nejméně tuku. Žaludek musí stále alespoň trochu pracovat. Podle některých studií pomáhá vitamín B6. Proto je dobré zvednout hladinu tohoto vitamínu pomocí celozrnného chleba, müsli, ořechů, ovoce a banánů. To jsou kromě toho také vhodné potraviny mezi hlavními jídly. Někdy se doporučuje v těžších případech také žvýkání suchého chleba a k tomu hodně pít. Alkohol všeobecně velmi zatěžuje. Zvláště jeho zvýšená hladina v předvečer působí nedobře. Káva, stejně jako mléko působí také negativně.

2. Příznaky a protiopatření
Akutní mořská nemoc je z lékařského hlediska neléčitelná. Proto platí, že je nutné včas rozpoznat varovné signály a hned proti nim začít bojovat. První signály jsou na příklad zívání, únava, pocit chladu nebo naopak horka, závrať, nevolnost, zvýšená citlivost na pachy, zblednutí, bolest hlavy, neklid nebo naopak lhostejnost, sbíhání slin.
Protiopatření: Jakmile pozorujeme nástup varovných signálů, je nejdůležitější odvést od nich pozornost. Na plachetnici to znamená: kormidlovat. Také proto, že se při tom dá nejlépe předvídat, jak se bude loď na příští vlně pohybovat. Při tom je ale problematické příliš upřené zírání na kolébající se kompasovou stupnici. Stačí jen občasný pohled a jinak po většinu času pozorovat pevný obzor. Všechno, co se na lodi pohybuje, představuje problém pro centrum smyslu rovnováhy, protože se zde jedná o již zmíněné protichůdné informace, které toto centrum dostává. Oko sleduje automaticky kývající se lampu, utěrku nebo větrovku na věšáku, záclonky a uvnitř třeba vodu, ubíhající za okénkem kajuty. Samozřejmě nemohou všichni kormidlovat, ale mohou třeba dostat za úkol trimování plachet. Měli by se vyvarovat sezení přímo na zádi a na příď by vůbec neměli chodit, protože tam se koncentrují největší výchylky lodi. K odvedení pozornosti jsou také dobré různé hry, například hra Senso, při které se musí pamatovat barevné kombinace.
Někomu lépe poslouží celkové uvolnění při ležení na zádech, se zavřenýma očima. Nejlépe na podlaze co nejblíže středu lodi. Pouhé zavření očí nepomáhá. Také lidé slepí onemocní mořskou nemocí, protože jejich ostatní orgány snímají pohybovou situaci, například tlak na chodidlo, které neodpovídá situaci. Velmi slibná je aplikace hudby. Má znít tiše a být melodická a harmonická. Ellen MacArtur, slavná jachtařka a účastnice Vendée Globe, si koupila v Anglii kazetu Travelwell (www.travelwell.co.uk). Její producenti zjistili, že Vikingové přes to, že byli dlouho na moři byli vždycky hned schopni po přistání bojovat. Domnívají se, že to nějak souvisí s permanentním bubnováním na jejich lodích. Proto na své kazetě prezentují hudbu meditační, ale doprovázenou bubnováním (to bych chtěl slyšet! pozn. překl.).

3. Pomáhají léky ?
Tady se mínění velmi rozcházejí. Někteří na ně přísahají, jako na příklad citovaný Boby Schenk, jiní se obávají silných vedlejších účinků. Protože prý všechny preparáty silně omezují šíření informací nervovou soustavou. Není prý zcela jasné, jakým způsobem vlastně dosahují svého účinku. [...]
 Prectete si pribalovy letak! 

4. Prostředky alternativní medicíny
U prostředků alternativní medicíny se nikdy neví, jestli nepůsobí pouhý efekt placebo. Rozhodně ale stojí za pokus.
Zázvor: Přestože studia NASA neprokázaly žádný účinek, připisuje se zázvoru zázračná účinnost proti nevolnosti. Mnoho kapitánů na něj přísahá. Doporučuje se dávka dvou dvacetipěti gramových tablet přípravku Zintona každé čtyři hodiny.
Akupresura: Přináší, stejně jako akupunktura, dobré výsledky. Používá se bod "naj-kuan", který leží v šíři tří prstů zpět od kořene dlaně směrem ke šlachám ruky. Tento bod se má masírovat silně po dobu dvou až tří minut v patnáctiminutových intervalech. Permanentní tlak, který v těchto místech vytváří oblíbený náramek proti mořské nemoci je z hlediska akupresury neúčinný. Naproti tomu je popisován účinek dráždění tohoto bodu elektrickým proudem. Na tomto principu pracuje náramek (www.reliefband.com), na který přísahají američtí piloti. Je úřady Spojených států deklarován jako oficiální prostředek proti kinetózám, ale v Evropě není k dostání.
Homeopatické léky: Nejsou k dispozici žádné výzkumy k potvrzení jejich účinků, jenom individuelní zkušenosti. Profesionální kapitán Klaus Tietze přísahá na metodu svého přítele lékárníka: Před vyplutím Coculus C30. Když to během plavby přestává pomáhat, každých dvacet minut třikrát tři kuličky. Při dalších symptomech: Tabacum C30 ve stejném dávkování a pro extrémní případy Petroleum C30. Nejpozději po tomto třetím prostředku je zaručeně všechno v pořádku. Má to tu velkou výhodu, že z toho nikdo není deprimovaný jako třeba od přípravku Superpep.
Umělý horizont. Jsou k dispozici brýle značky Tempest (www.swiss-tech.com). 

"TOP TEN skutečně alternativních"
1. Pořádný nářez na zadek důtkama (typ z doby velkých plachetníků).
2. "Vometer" (cena 5000 DM) odvádí impulzy z pohybů lodi nějakým nedefinovaným způsobem na žaludek.
3. Svazeček petrželky nebo pytlíček se solí na prsa.
4. Ohropax do uší, levou ruku do pravého, pravou do levého.
5. "Travel Aid, jakýsi skleněný vakuový přívěšek, nasycený "energetickým spektrem", cena neuvedena.
6. Pití směsi mořské vody s vínem (praxe z antiky).
7. Dvě lžičky medu.
8. Zlatý kroužek do ucha (nejen u pirátů oblíbený).
9. Klapku buď na pravé, nebo na levé oko.
10. Posadit se do stínu kamenného vesnického kostelíka.
 
Následující část je původním článkem překladatele
Kapitán Josef Rössler, zvaný Rozára: "Mám ty nejlepší zkušenosti s naším Kinedrylem (účinná látka je moxastin a kofein). Po vyplutí, někdy až druhý den, když je moře trochu "raf" cítím, jak to na mě jde. Pociťují teplo a něco se mi děje v hlavně. Vezmu (samozřejmě tajně, ve své kajutě!) třeba jen půl tabletky a je všechno OK. Pokládám za důležité tabletu rozkousat a nechat úplně rozplynout v ústech. Je to hnusně hořké, ale lék se vstřebává sliznicí a působí okamžitě. Nepociťuji žádné vedlejší účinky a můj mozek funguje stejně, jako jindy - no, nic moc. Pak je obyčejně dobře, až když se "to" najednou objeví v nečekaném okamžiku během další plavby. Pak zase vezmu Kinedryl a je po všem. U mnohých členů posádky to ale nefunguje, i když jsem měl štěstí, že většina snášela plavby dobře - jenomže zásoba Kinedrylu se v každému přístupné lékárně přece jen stále zmenšovala. Za celých dvacet osm let jsem měl jen jeden případ beznadějného případu u hocha, kterého jsme nakonec museli vysadit v nejbližším přístavu, jinak by nám snad exnul. Můj první důstojník, Radanka Švorčíková (26) také odmítá "prášky" a pokud vůbec něco začne pociťovat, jde na palubu a sedne si na své místečko v kokpitu za vlnolamem kormidelny a za chvíli zase funguje dál, jen mytí nádobí ji nedělá dobře [...]

Zdroj: Zpravodaj ČANY č. 2 / 2001