Cinske zachody

Pamatuju si dobu, kdy se na pocatku 90.let vraceli Cesi z nakupnich vyletu do Nemecka, nadseni vyberem zbozi v supermarketu a s obdivnou uctou k barevnym kachlickam a automatickym splachovacim systemum na nemeckych zachodech.

Cinske zachody pro me predstavovaly jednoznacne nejvetsi kulturni sok. Nejspis proto, ze na vse ostatni jsem byla jakz takz pripravena, ale o zachodech nikdo moc nepise. Proto jsem se rozhodla pridat sem kratky prispevek prave na toto tema. Z pochopitelnych duvodu budu psat o damskych toaletach – ackoli pochybuju, ze v pripade panu je situace vyrazne odlisna.

Nejlepsi bude zacit s obecnym pravidlem, ktere plati snad v cele Asii (a i v nekterych castech Evropy vcetne ruskeho Petrohradu (!!)): je-li vedle zachodu kbelik na papir, nema se papir splachovat, ale hazet do toho kbeliku (splachnutim papiru zablokujete odpadovy system – jako se to stalo nam v nekolika hotelich – tady je rovnez na miste pouceni: nesnazte se diskutovat se spravcem objektu pote, co jste zablokovali toalety ve tretim patre – zejmena, je-li tim spravcem cinska zena.)

Casto kladene otazky:

Q: Nesmrdi cela zeme jako jeden velky Zachod stredu?
A: Ano! (Cinani si s sebou navic vsude nosi termosky s cajem – napr. do divadla, na nakupy ci na brusleni – a zachody jsou tudiz v permanentnim provozu.) Vyhodou je, ze kdyz hledate verejne toalety, nemusite se ptat mistnich, staci se zeptat sveho nosu.

Q: Vypada cinsky zachod stejne jako turecky zachod?
A: Vetsinou ano. Nejcasteji je to v podstate dira v zemi, nekdy se splachovadlem, nekdy s hadici, nekdy s nicim. V naproste vetsine pripadu vypadaji zachody jako ty na obrazku a oplachuji se cas od casu hromadne (nekdy automaticky, nekdy manualne toaletarkou).

Ve vetsich mestech najdete zapadni styl zachodu – ackoli uprimne, kdykoli jsem si mohla, vybrala jsem si tu diru v zemi – pripadalo mi to tak nejak „cistsi“ (kdyz s timhle pristupem prijela pred mnoha lety kamaradka z Indie, neverila jsem ji – a ted jsem tam taky!)

Q: Jak se cinsky rekne „zachod“?
A: ce-suo, „ce“ se vyslovuje zdola nahoru a „suo“ zdola nahoru a pak shora dolu (cinstina je tonovy jazyk). Stravila jsem v Cine sedm tydnu a ani po te dobe jsem se to nenaucila vyslovovat tak, aby mi Cinane rozumeli (v Leshanu jsem natolik zmatla mistniho rybare, ze me poslal k pokladne vstupenek do klastera – ten klaster mimochodem stoji za to navstivit).

Cina je lidova zeme a koncept soukromi je ji cizi. Me prvni zachodove prekvapeni nastalo na verejne toalete (zapadniho stylu) v obchodnim centru v Pekingu. Starsi damy za sebou nezaviraly dvere do kabinky! A navic (!), kdyz jsem prosla kolem, tak mi jeste uctive rekly "Ni-hao" (nekdy "Hello!").

Naprosto jsem to nechapala az do te doby, nez dorazil J. a vydali jsme se na zapad. V cinske vesnici, jejiz jmeno jsem nikdy nezjistila, jsem konecne odkryla mne dlouho utajovane tajemstvi: cinske zachody nemaji dvere! (Nikdy jsem si na to nezvykla a vzdycky jsem se alespon snazila schovat nekde v rohu.)

Domy v pekingskych hutonzich nemaji vlastni zachod – chodi se na verejny zachod, ktery sdili nekolik ulic. Cinske vesnice pouzivaji stejny koncept sdilene toalety. Ta vetsinou vypada jako maly domek se strechou a prickou mezi panskou a damskou sekci. V kazda z tech sekci je pak nekolik der v zemi. Zadne dvere, zadne zdi. Slysite vsechno a vidite – no, skoro vsechno.

Naprosto unikatni zazitek mam z cinske opery v Cheng-du. Z opery samozrejme taky (uz jsem o tom psala vyse), ale rovnez ze zdravotni prestavky behem prestavky. Nejenom, ze zachody nemaji dvere, ale jeste pred kazdym zachodem stoji fronta lidi, kteri cekaji, az skoncite. Vsichni ti lide na vas koukaji (naprosto bez zajmu, neni na tom preci nic nenormalniho – to jenom my Evropani s tim mame problem).

Male deti v Cine nenosi pleny (nebo alespon ty, ktera jsem videla ja), misto toho maji kalhoty rozstrizene v rozkroku.