Muj nejblizsi kontakt s cinskou kulturou a Cinany vubec se odehral v Kunmingu, hlavnim meste provincie Yunnan na zapade Ciny.Byl ctvrtek vecer. Meli jsme sbaleno a byli jsme pripraveni v patek v 8 rano nasednout do taxiku, ktery nas odveze na letiste, odkud v 10 odletime do Guanzhou, tam opustime kontinentalni Cinu, vlakem dojedeme do Hong Kongu a odtud o neco vetsim letadlem odletime zpatky do Evropy.
V patek ve 2 hodiny rano jsem se vzbudila se silnymi bolestmi v brise, vysokou horeckou a kolisavym tlakem. Nebylo mi az tak uplne dobre uz par dni, ale netusila jsem, ze to vykulminuje zrovna takhle. Sla jsem se na chvili projit s tim, ze to treba rozchodim a ono to prejde – a kdyz ne, ze si s tim v Hong Kongu dojdu nekde do nemocnice, kde maji americka luzka a australske lekare.
V 5 rano mi ovsem bylo tak spatne, ze jsem se rozhodla americka luzka ozelet a najit nekde v Kunmingu pohotovost (resp. muj pud sebezachovy a me telo rozhodlo za me – mozek sam by se pro nemocnici v Cine nikdy nerozhodl). J. vystrcil ruku zpod periny, podal mi nas kapesni slovnik Teach Yourself Mandarin Chinese a rekl mi jenom: „hodne stesti“.
Nakonec jsem ho vytahla z postele, v recepci jsem se doptala, kam mam ted v noci zajit, a kdyz jsme si s lekarem, co mel tu noc sluzbu, vysvetlili za pomoci slovniku zakladni pojmy, diagnostikoval mi po serii poklepu, poslechu, jednoduchych gymnastickych cviku, krevnich a jinych testu akutni zanet slepeho streva. V te dobe uz bylo neco kolem osme, kdy dorazil primar, zkontroloval diagnozu a doporucil okamzitou operaci. „Samozrejme se muzes nechat prevezt do Hong Kongu do evropske nemocnice,“ rekl, „ale Hong Kong je odsud tri hodiny letu komercnim letadlem a ja nedokazu odhadnout, co se behem te doby stane.“ Pak trochu rozpacite dodal: „Vyjmuti apendixu je tak jednoducha operace, ze ji zvladneme i v Cine.“
Nejvetsi problem bylo dovolat se z Kunmingu do zahranici a zkontaktovat pojistovnu. Ted se mi hodilo, ze jsem s sebou mela J., ktery posledni tri hodiny jenom poklimbaval na zidli v ordinaci. V nemocnici nebyl ani jeden telefon se spojenim za hranice. J. tedy vyrazil do mesta a prinesl nekolik ruznych telefonnich karet a pak jsme se vydali najit vhodny automat. Po nekolika pokusech jsme se konecne dovolali do pojistovny (byla jsem pojistena v Cechach u AXA), kde byli moc vstricni, ptali se, jestli mi delali ultrazvuk (pripomnela jsem jim, ze jsem v Yunnanu), rekli mi, ze maji pobocku v Pekingu, zavolaji jim a zaridi to. Mam zavolat jeste jednou, az budu vedet, v ktere nemocnici jsem a taky se domluvime, kolik to bude stat a jak ta platba v praxi probehne.
Nemocnice, ve ktere jsem ted byla, neprijimala cizince. Primar me osobne nalozil do auta, dovezl me do zminene „Prvni lidove“ a rekl mi, ze me bude operovat doktor Hu, protoze „je nejlepsi“ (jak jinak ;-)) (umite si predstavit, jak se bavi mi anglicti kolegove – she had an operation done on her in China, by Doctor Who – uz mi bylo i doporuceno, abych si to napsala do zivotopisu, protoze si me podle toho budou potencialni klienti pamatovat) V Prvni lidove mela telefon se spojenim do zahranici sice jenom sekretarka reditele – ale zato mela i fax, cili jsme znovu volali do Prahy. Tam mi rekli, ze pojistovna platbu kompletne uhradi, formality vyridi primo z Pekingu, takze se o nic nemusim starat, jenom o to, aby mi bylo brzy lepe.
Pak jsem podepsala papir, ze na sebe beru veskera rizika spojena s operaci – prelozili mi hlavni body do anglictiny, nicmene jak Cinani moc anglicky neumi, tak to bylo hodne primocare a trochu drsne – podepisovala jsem, ze jsem si vedoma, ze pri operaci muzu zemrit a takove veci. Na operacni stul jsem se skoro nevesla (mela jsem na to moc siroka ramena ;-)), nicmene i tak jsem se ve 14:15 probudila bez slepeho streva. J. mezitim dojel na letiste, zmenil datum odletu o tyden a zazadal o prodlouzeni nasich viz.
Personal nemocnice vyklidil jeden cely sestiuzkovy pokoj, kam jsme se s J. nastehovali. (V cinske nemocnici je normalni, ze se o pacienta staraji rodinni prislusnici, tak jim ani nebylo divne, kdyz J. privezl z hotelu nase bagly a vzal si postel u okna.)
Nemocnicni historky:
Prvni lidova je fakultni nemocnice a ja ted byla exemplar exoticke rasy. Spolu s vrchni sestrou me povinne chodily kontrolovat i sestry-zakyne (a vzdycky, kdyz se zacaly hihnat, tak jsem si rikala, jakou asi anatomickou zvlastnost ted zase nasly) a po vecerech s nami chodil krafat mlady medik – vyptaval se nas na to, jak to v Cine vypada, protoze byl za cely zivot jenom v Kunmingu. V nedeli rano mi sestra prinesla lavor s vodou na umyti. J. ho uspesne rozkopl a rozlil tu vodu po pokoji. Sel si tedy pujcit mop, ze to po sobe uklidi – a kdyz to uklizel, meli jsme najednou ve dverich mozna dvacet cinskych hlav, ktere se prisly podivat, jak bily muz vytira podlahu. Deti mi chodily rict ni-hao zcela bezne. Prekvapive se s nami nikdo neprisel vyfotografovat, coz me malinko zklamalo.
Kapacky vam v Prvni lidove (a predpokladam, ze v cele Cine) napichnou do hrbetu ruky, kde neni moc mista, cili mate po par dnech ruku jako cednik a kazdy dalsi vpich boli jako cert. Nevedela jsem, kdy mi davaji jenom glukozu a kdy je v tom i nejaka medicina (meli to na tech flaskach napsano ve znacich) a hadala jsem to jenom z chemickych vzorecku, ackoli organicka chemie nikdy nebyla moji silnou strankou (nikdy nevite, co se vam na cestach hodi ;-)). Podle toho jsem se pak rozhodovala, jestli se mam snazit sestru premluvit, aby mi tu kapacku nedavala. Ta dobra zena nerozumela ani slovo z toho, co jsem ji rikala a casto mi uz ode dveri neco rychle cinsky povidala, aby tak mela jistotu, ze ja budu mlcet. Tuhle hru o kapacky jsem vyhrala jenom jednou, kdy ji doktor rekl, ze mozna tuhle kapacku nemusim – a misto toho poslal J. koupit kilo bananu.
Kazde rano se me prisla dietni sestra zeptat, co si ten den dam k jidlu. Pokazde meli nekolik moznosti na vyber. Ja jsem se tak bala, ze si objednam neco, co pak nebudu schopna pozrit (po zkusenostech), ze jsem celou dobu, k velkemu zklamani personalu, zila na ryzove kasi.
J. se v nemocnici nudil. Ve meste nasel knihkupectvi cizojazycne literatury a nekoupil si nic vice oddechoveho nez Kafkuv Zamek – ktery taky v nemocnici precetl. Na ceste do Kunmingu jsme v autobuse videli cinsky film - byl v kantonskem dialektu s cinskymi a anglickymi titulky. Ja jsem to moc nesledovala, ale J. se film moc libil a dal si za ukol ho v Kunmingu najit. Ani jeden jsme nevedeli, jak se ten film jmenuje. J. to pojal jako honbu za pokladem. Zacal u naseho znameho medika. Ten ho poslal do DVD obchodu na severni ulici. Tam ho poslali do DVD obchodu na zapadni ulici a odtud na trh s DVDcky na dolnim namesti. Tam ho majitel stanku nalozil na motorku, dal mu helmu z druhe svetove valky (J. trval na tom, ze na motorce bez helmy nepojede) a pres cele mesto ho vezl ke kamaradovi, ktery ten film skutecne mel a ochotne ho J. prodal! Mame ho tedy ted doma a J. kamaradum vyklada, jak jezdil po Kunmingu v nemecke helme. Film je v kantonskem dialektu. Titulky ma bohuzel jenom cinske.
Behem tech peti dnu, co jsem v nemocnici nakonec stravila, mi z pojistovny dvakrat volali, ptali se, jak se mi dari a jestli nepotrebuju tlumocnika (obesla jsem se bez problemu i bez nej).
Kdyz me propousteli, prinesl mi osetrujici lekar muj chorobopis – malou hnedou knizecku: „To je pro tveho obvodniho lekare.“ Cele to bylo samozrejme v cinstine. Poprosila jsem toho mladeho medika, jestli by mi nekdo neprelozil alespon zakladni veci do anglictiny – trvalo jim to cely den – a tak jsem se mimo jine dozvedela, ze jsem nedostala tranfuzi a ze, na zaklade patologickeho rozboru, bylo me slepe strevo skutecne zanicene. Oboji me dost potesilo. (V Praze jsem po navratu zasla za obvodni lekarkou, aby se na me podivala, zda je vsechno OK. Ta na me jenom vytrestene koukala a v uprimnem soku mi povida: „Proc jste si proboha jela nechat odoperovat slepak do Ciny?“)
No comments:
Post a Comment