Machu Piccu

V agenture v Cuzcu nam rekli, ze prvni autobus na Machu Piccu jede v 6:30 a tak v 6:45 stihneme vychod slunce. Mne se to moc nezdalo – svetlo je uz v 6:00 a tak slunce mozna sice vychazi nad slunecni branou v 6:45, ale neprobouzi Machu Piccu ze tmy – a J. se chtel nejdriv dole ve meste "poradne nasnidat" (planovali jsme byt na Machu Piccu az do vecera) a tak jsme se dohodli, ze vychod slunce ozelime a pojedeme busem v 7:30 (puvodne jsme chteli kopec vyslapnout, ale nakonec zvitezila netrpelivost – proto ten autobus). V 6:45 si J. objednal tu "poradnou snidani", kterou prinesli az v 7:20, takze jsme bus v 7:30 samozrejme nestihli a odjeli jsme az v 8:15 (nekdy si rikam, kde vsude nelezi uskali partnerskeho zivota; postarat se o partnera v nemoci ci chudobe je lehke a moralne primocare, ale ozelit ranni svetlo nad Machu Piccu, ikonicke misto, kvuli kteremu travite 20 hodin v letadle a kam se podivate mozna jen jednou za zivot proto, ze si vase polovice chce dat jeste jednu porci vajicek s houbama – coz je ve skutecnosti konflikt hodnotoveho zebricku – to chce poradnou davku tolerance a odrikani ;-))

Machu Piccu neni posvatne misto - jak se mnoho lidi domniva. Je to jenom neuveritelne zachovale Incke mestecko, ktere bylo objevene az na pocatku 20. stoleti americanem Hiramem Binghamem. Obyvatele vymreli uz pred prichodem Spanelu a mesto zarostlo dzungli – Spanele je tak pravdepodobne nenasli a nemeli potrebu jej znicit. Kolem pul devate jsme mu poprve stali tvari v tvar.

Na prvni setkani vas nemuze pripravit vubec nic. Machu Piccu jsme videli snad stokrat na obrazku – v kazde vetsi hospode – mame ho na obalce naseho pruvodce a presto: v realu je magicke, nadherne, neuchopitelne. Klidne, vysoko nad rekou Urubamba. Majestatni, obklopene vysokymi stity. Musite ho videt na vlastni oci – ta zkusenost je nesdelitelna.

Do 10 jsem obchazela domky, travniky, terasy, chramy, lamy (a vyhybala se americkym turistum) a fotila. Po 10 hodine uz bylo na foceni moc ostre svetlo, tak jsme se vratili pred pokladnu a presvedcili pani u informacniho stolku, aby nas za 5$ na osobu pripojila k nejake skupine s pruvodcem. Dalo mi to trochu praci – nejdriv nam nabizela 'soukromeho' pruvodce za 20$ na osobu, ale nakonec se nechala presvedcit a pripojila nas ke skupine kanadskych duchodcu, takze jsme si meli cas prohlednout vsechno pomalu a v klidu ;-)

Porizeni pruvodce bylo ve vsech smerech velmi uzitecne, ackoli v nasem Rough Guide je mapka i popisky. Pruvodce byl rozumny a rekl nam, ze vetsina "fakt" jsou ve skutecnosti dohady – nikdo nevi, jak to ve skutecnosti vlastne bylo. Archeologove si mysli, ze v Machu Piccu zilo kolem 800 – 1000 lidi a mesto vymrelo na epidemii (J. pochopitelne spekuloval, zda to nebyl syfilis – ktery spanelsti dobyatele pak uspesne dovezli do Evropy). Nasli spoustu lidskych koster a spousta mistnich mistnich pry trpela osteoporozou; mestecko je postaveno na upati kopce – Machu Piccu je ve skutecnosti jmeno toho kopce – a tak je plne schodist. (Az s temi kanadskymi duchodci jsme si uvedomili, ze Inkove museli byt pomerne dost fyzicky zdatni i v pozdnim veku a nebo ze umirali driv, nez jim prestaly slouzit klouby).

Me nadchly slunecni hodiny – vytesane z kamene, samozrejme. "Nevime, jestli je to nahoda," povida pruvodce, "ale jsou vytesany pod uhlem 13 stupnu." Machu Piccu skutecne lezi 13 stupnu pod rovnikem. Ale jak to ti zatraceni Inkove vedeli?

Nejprefikanejsim chramem je Chram zeme a slunce. Inkove postavili chram zeme a chram slunce nad sebou z jenoho kusu skaly. V chramu zeme jsou vyklenky, kde udajne staly mumie. Br – asi bych se chramu zeme obloukem vyhybala.

Nejvyraznejsim chramem je Chram tri oken - jestli v tom hledate nejakou filozofickou zamotanost, tak vezte, ze chram tri oken byl pojmenovan samotnym Binghamem a to podle toho, ze ma tri okna (vazne). V chramu jsou 3 schody, udajne reprezentujici tri urovne Inckeho sveta; nebe nebo raj (reprezentovane kondorem), nas pozemsky svet (reprezentovany pumou) a podsveti nebo taky podvedomi (reprezentovane hadem, no jak jinak).

Na nekolika mistech jsou zemedelske terasy, na kterych se cely den ukazkove pasly lamy (a i na Machu Piccu jsme potkali nekolik psu – nevime, jak se tam ta zvirata dostala; verim, ze lamy mohly byt importovany pro dokresleni idylky a pro hledacky fotoaparatu, ale psi?) Pres hlavni travnik se nesmi chodit (archeologove si mysli, ze pod nim je jeste spustu zajimavych veci k nalezeni), ale zato maji hned vedle travniku zahradku s orchidejemi a cocou (J. nekolik dedecku poucil, ze z listu coca se vyrabi cocain – tedy kokain – listy se vozi do Kolumbie a nejvetsim odbytistem drogy jsou pak Spojene staty. Na pestovani cocy jsou [v Peru] americkou vladou stanoveny kvoty, proti cemuz se peruanci bouri.)

Na Machu Piccu je pekne videt rozdil v architekture svetskych a cirkevnich staveb (ostatne stejne jako to vidime i v jinych kulturach); obytne domky jsou postaveny z nepracovanych kamenu a hliny, zatimco na cirkevnich stavbach si Inkove dali zalezet. Techniku stavby jsem popisovala vyse. Kameny do sebe zapadaji jako skladacka. Nejkomplikovanejsi dilec skladacky (z celeho Peru) neni ten, co vam ukazuji v Cuzcu cestou na San Blas, ale ten na Machu Piccu. Nemuzeme se shodnout, zdali ma dilec 24 nebo 32 vrcholu; J. cte Binghamovu knihu 'The Lost City' a Bingham tam pry tvrdi, ze nasel kamen s 32 vrcholy). Tech 32 (resp. 24) vrcholu je rozlozeno do 3 dimenzi – snazila jsem se to zachytit na obrazku:

Jeste bych se chtela zminit o zpusobu opracovavani kamenu. Pruvodce si myslel, ze kamenu na stavbu citadely bylo kolem Machu Piccu dost, tak je Inkove nemuseli odnikud dopravovat. Kameny nalezene na M.P. se prirozene stepi na bloky, a tak jim Inkove obcas trochu pomohli. Videli jsme kamen, ktery vypadal nejak takhle:

Diry byly vytesany umele. Do nich se pak strcily mokre drevene koliky a zbytek urcite domyslite sami.

Mestecko lezi na upati hory Machu Piccu – coz udajne znamena "stara hora". Proti ni se vypina Wayne Piccu – cili "mlada hora". Wayne Piccu je strma skala a ackoli se to zda nemozne, da se na ni vylezt a prohlednout si tak mestecko z vysky. Pousteji na ni jenom do 14:00, kazdy se pri odchodu musi zapsat na bumasku a pri prichodu podepsat, ze uz je zpatky (ono to asi trochu nebezpecne bude). Vystup trva hodinu a sestup taky hodinu. Uvazovali jsme u navsteve, ale vic nas lakala Slunecni brana, navic uz byly skoro dve a J. trval na tom (napiste mi, jestli vas to prekvapuje ;o)), ze se nejdriv musime najist, protoze jsme od snidane meli jenom jedny susenky. V hotelu pred pokladnou s listky (ano, na Machu Piccu je hotel – nastesti je postaven pomerne citlive a nebije moc do oci) nabizeli "buffet lunch" za 25$, nase vlastni zasoby sestavaly z kokosovych susenek a pak cokoladovych susenek a tak jsme skoncili u - mimochodem velmi dobreho – sendvice za 4$.

Slunecni brana je skutecne brana, kterou pri usvitu o zimnim slunovratu (21.6.) sviti na Machu Piccu slunce; Incky rok zacinal prave 21.6. Ke Slunecni brane dojdete z Machu Piccu tak za hodinku – je to pomerne prijemna prochazka – cesta je casti Incke stezky.

Kdyz jsme se vratili zpatky, bylo tesne pred patou. Stiny byly dlouhe a svetlo mekke, vecerni, tak honem jeste vyfotit par obrazku cernobile nez nas v pul seste vyzenou. Machu Piccu bylo skoro prazdne (potkali jsme jenom jeden holandsky par a pak americkeho geologa s manzelkou na vozicku) a tak jsme si mohli konecne v klidu vychutnat atmosferu tohoto vpravde posvatneho mista. V pul seste se zacinalo stmivat.


V Amsterdamu na letisti koupil J. novou baterku. Potrebovali jsme ji trikrat z celeho vyletu – a potrikrat jsme ji zapomneli v hostelu. Takze jakkoli silna byla touha vydat se pesky alespon dolu, nakonec jsme se shodli ze nebudeme bloudit dzungli potme a jeli jsme opet autobusem.