Cesta do Aquas Calientes

Z hostelu vyrazime v 7:30, na Plaza de Armas chytame taxi na autobusove nadrazi (vypada jako vetsi dvorek) a v 8:00 uz jsme na ceste do Urubamby. V 9:20 jsme v Urubambe – k memu velkemu prekvapeni; jeli jsme tak pomalu, ze jsem se bala, abychom se tam pred polednem vubec dohrabali. Bus mel konecnou na nadrazicku za mestem, kde si nas hned odchytil ridic minibusu do Ollantaytambo a za 25 minut jsme tam byli. V minibusu prede mnou sedely dve babci Peruanky, obe ve vysokem cernem klobouku a vinovem svetru. Doufala jsem, ze pojedou obe do Ollantaytambo, kde je poprosim o fotku, ale jedna bohuzel vystoupila driv a mrzce mi zhatila plany. (Babicka byla pratelska a kdyz jsme dosedli, hned se nas ptala, kam jedem. "Do Ollantaytambo," rikam. "Ja taky," usmala se babicka s jednim zubem v dolni dasni. J. se do minibusu skoro nevesel a navic ho porad jeste bolela hlava, tak mi se znacnou davkou skepse rekl jenom "No, aspon vime, ze jedem dobre, kdyz uz nejedem pohodlne.")

Do Ollantaytambo jsme dojeli v 10:00, z Cuzca oba za 8 solu (4 soly na osobu).

Mela jsem temer panickou hruzu, ze na nas nezbydou jizdenky a nakonec Machu Piccu ani neuvidime, a tak nase prvni kroky vedly na vlakove nadrazi. Tam jsme koupili jizdenku na vecerni vlak Backpacker's train do Aquas Calientes uplne bez potizi. Koupili jsme jenom jednosmernou, protoze na zpatecni bychom se museli vratit uz zitra, a to jsme nechteli. Stoji 12$ a je to nejlevnejsi varianta – vlakem pro mistni jako gringo nemuzete. Jizdenku si koupite na jmeno, a tak si nezapomente pasy!

Pak jsme byli v muzeu (v Ollantaytambo je jenom jedno muzeum – male, ale prijemne). Mimo spousty informaci o Andske kulture a zvycich, ktere uz jsem vedela, se zde mluvilo o zemedelskem systemu v Peru (resp peruanskych Andach). V puvodnim systemu existovaly haciendy – v podstate vetsi statek; samostatna spravni jednotka i s kostelem. Jejich majitele byli vlastniky pudy, na praci pak najimali namezdni rolniky a mezi ne rozdelovali i urodu. Predpokladam, ze tento system prinesli Spanele. Majitel haciendy byl – samozrejme – vykoristovatel a mistni Indiani byli – jak jinak – vykoristovani. A tak byla v 60. letech 20. stol. provedena agrarni reforma, kdy byla puda rozdelena mezi ty, kdo na ni pracovali, a byla vytvorena druzstva. Nikde jsem se neshanela po cislech, ktera by mi rekla jestli jim to ted funguje lepe, ale skeprici tvrdi, ze puda byla rozdelena tem, kteri ji nedokazou spravovat a navic ji rodice rozdeluji mezi deti, cimz se policka stavaji stale mensimi.

Pak jsme sli na Incke terasy (ja uz podruhe) - J. mel strach, ze pres poledne dostane upal, a tak jsme cas preckali v kavarne nad polevkou a cajem a pockali, az budou terasy ve stinu. Chtela jsem se mrknout, jak Inkove lezli k tem sypkam, co jsem o nich mluvila na zacatku, ale J. se moc nechtelo - bolela ho hlava a vubec se jeho dnesni aktivity tocily kolem jidla, piti a odpocinku ve stinu - tak jsem to vzdala uz pod skalou.

Na nadrazi jsme dorazili 20 minut pred odjezdem – jak nas nabadala jizdenka. V kolejisti sedely zeny v tradicnim obleceni a pletly a kolem nich si hraly spinave deti. Peruanske nadrazi. Pak se najednou vsichni rozprchli a za minutu prijel gringo vlak. Prijel vcas, odjel vcas a byl uplne plny. Jel dve hodiny a pekne drncal – v horach maji uzkorozchodne koleje, ale vlaky stejne sirky jako u nas (moc tomu nerozumim). Ve 22:00 jsme byli v hostelu. Recepcni mi v telefonu rozumela, meli jsme kde spat a byli jsme pouhych 2500 m nad morem, takze J. ani uz tak moc nebolela hlava.