Prvni den v Peru

Porad me tak nejak fascinuji lety do Severni Ameriky, kdy vyletite v 11 rano a po 8 hodinach doletite na misto - zase v 11 rano (kazdou hodinu si posunete hodinky o hodinu zpatky). Let do Jizni Ameriky tuto poetickou vlastnost nema; je akorat hrooozne dlouhy.

Letadlo bylo uplne plne - nikdy bych neverila, ze mezi Evropou a Jizni Amerikou preletava tolik lidi. Nastupovali jsme do letadla vic nez hodnu pred odletem, abychom zvladli vsechny predodletove zmatky. Ja jsem sedela puvodne vedle nejakeho Cinana na 10K v prvni rade u okynka. Pak nastoupila blondata Holandanka s rocnim (blondatym) prckem a Cinana vyhodila. Pul hodiny pote me letuska presadila na 15B - vymenila jsem se s nejakou starsi spanelsky vypadajici pani, o ktere letuska tvrdila, ze je pribuzna s tou blondatou Holandankou, coz se mi vubec, ale vubec nezdalo. 10K je nade dvermi na cargo, tak jsem si vzpomnela na dokument o leteckych katastrofach, co jsem videla pred vanocema, a utesovala jsem se, ze snad sedim aspon na bezpecnejsim miste, kdyz uz me vyhodili od okynka a tak nebudu fotit mraky a ocean, jak jsem puvodne planovala.

No a pak jsme se konecne odlepili.

Do Limy jsem se dokodrcala z Evropy za 16 hodin, v pul osme vecer, samozrejme uz za tmy. Na letisti me cekal sofer (tak, jak mi slibili ve Student Agency) a dovezl me peruanskym stylem po peruanske silnici do hostelu. Sofer si stezoval, ze driv byli skoro vsichni dopravni policiste muzi, ale ted jsou v Lime jen same dopravni policistky - a "zensky jsou hrozne puntickarsky!" No vskutku. Ridici sice neignoruji cervenou, ale jezdi v protismeru, za hlasiteho troubeni se predjizdeji v zatacce ve slepem uhlu (dvojite cary v Peru nejsou) a silnici vyuzivaji naprosto beze zbytku bez ohledu na pocet pruhu. Obcas stoji uprostred toho zmatku mala dama v uniforme, rozhazuje rukama a piska na pistalku. Opet civilizace, ktera stavi mezilidskou komunikaci vyse nez na pravidla, a to nejenom na silnici.

Cestou jsme staveli u bankomatu - ano, byl taky jeden (!) na letisti, ale me doslo az v taxiku, ze jsem bez penez - sofer vystoupil z auta a delal mi ochranku. Pak jsme zastavili az pred vysokou zdi u ktere hlidkovali dva ozbrojenci v cernem - na druhe strane te zdi byl hostel a brana se otvirala po zadani bezpecnostniho kodu. No pani! I presto pro me mela Lima takovy nejaky pach exotiky a pritazlivosi - podobne jako Sanghaj - "mozna bych tu mohla na rok zustat a treba ucit anglictinu" byla jedna z mych prvnich myslenek, a podobne jsem to citila i kdyz jsem se po mesici v horach vratila do Limy zpatky. Zase jeden z momentu, kdy bych chtela byt o pet let mladsi a nemit dilema, jestli se uz mam nekde usadit nebo to jeste na chvili odlozit.

V hostelu jsem si vyzvedla letenku do Cuzca, kde zitra nastupuju na kurs spanelstiny (detaily v kapitole 'Prakticke informace' LINK) a budu tam az do 14.5., kdy prijede J. Z vnitrostatniho letu v Peru jsem mela trochu obavu; nakonec jsme leteli pomerne nove vypadajicim poloprazdnym Airbusem A320 a let byl uplne bezproblemovy.

O skole a kursu se tu nebudu moc rozepisovat. Vetsina studentu byli Holandani a shodou okolnosti i majitele zmineneho hostelu v Lime byl Holandan a jeho peruanska manzelka. Vubec mi celou dobu pripadalo, ze jsme v zajeti holandske mafie! J

Ze vsech studentu stoji za zminku asi jenom pani Veronika. Anglicanka, co vychovala 4 deti a kdyz ji v 60 zemrel manzel na infarkt, tak se rozhodla odjet do Peru, naucit se spanelsky a pracovat na dobrovolnych charitativnich projektech pro deti (spousta z nich probihala ve spolupraci se skolou). To me dost ohromilo - moc cenim lidi, kteri se snazi dat zivotu smysl a byt uzitecni. Kdyby mi to taky tak slo ;o)