Psi

Psi jsou moje slabost. Jednoho zlutyho podvratacka mame u nasich v Praze (kdyz ho sestra prinesla poprve, byly mu dva tydny a letos v zari mu bude uz 11) a az prestanu (pracovne i soukromne) litat po svete a nekde se konecne usadim, taky si nejakeho pejska poridim – zatim sponzoruju Brocka a Henryho v utulku u Newsbury v zapadni Anglii.

V Peru jsou psi vsude. Pruvodci vam asi obvykle reknou, ze si na ne mate davat pozor, protoze jsou agresivni a (prirozene) nemaji ockovani, ale podle mych zkusenosti jsou spis unaveni a hladovi a pokousat turistu, ktery jim neublizuje, nemaji na seznamu priorit.

Jak adoptovat psa: Druhy tyden meho pobytu mi Mama Vilma pripravila po veceri zakusek. Mela jsem planu ho snist spolu s kafem nad ukolem ze spanelstiny, ale misto toho jsem nad ukolem usnula. Do rana zakusek oschnul a oprdely ho mouchy a protoze mi bylo zinantni ho vyhodit v dome (kdyz uz se s nim Mama Vilma pekla), vzala jsem ho s sebou do skoly s tim, ze ho vyhodim nekde ve meste. Odpoledne jsem sedela pred Frantiskanskym klasterem a cetla si v Rough Guide. Po namesti se potuloval hladovy cerny pes – a tak kdyz dorazil bliz, rozlamala jdem ten nestastny zakusek a po kouskach s nim pejska nakrmila. Chodil za mnou – ve vzdalenosti uctyhodnych 5 metru – pak cele odpoledne v nadeji, ze mozna dostane jeste jeden.