Ve ctvrtek dorazil J. Bydlel se mnou v rodine (k velkemu poteseni Mamy Vilmy a otce Ephraima – J. nemluvi spanelsky, zato je vysoky a ma zrzave vlasy). Na ctvrtek a na patek jsem J. naplanovala aklimatizaci. V sobotu rano jsme se odstehovali do hostelu v Calle Suecia a odpoledne jsem si jako lehky vylet dali trihodinovou prohlidku mesta. Zaplatila jsem ji pres cestovku Dos Manos, ktera patri skole (studenti maji 10% slevu) a skola nejak zahadne (ackoli ne moc prekvapive) predpokladala, ze budeme chtit vyklad ve spanelstine.
Sice jsem se oficialne propracovala mezi "stredne pokrocile", nicmene z toho, co na me ve 14:00 kricel ridic autobusu z okenka jsem rozumela jenom "senorita", "prohlidka mesta" a "dve osoby". Pak jsme si vysvetlili, ze bych uprednostnovala anglicky mluviciho pruvodce, a nakonec jsme byli nalozeni do pomerne prijemneho klimatizovaneho minibusu, dovezeni ke klasteru Sv. Dominika, kde jsme byli prelozeni do ponekud mene prijemneho, nicmene rovnez klimatizovaneho autobusu plneho americkych turistu.
Pak nastoupila asi stokilova Peruanka s prehozem pres ramena a se silnym americkym prizvukem nam sdelila, ze bude dnes nase pruvodkyne. Snazila se byt optimisticka, chovala se afektovane a vsem rikala "darling". Nejprve nam sdelila, ze nemame podporovat tu luzu pred klasterem a kupovat od nich suvenyry (nektere Americanky se ji pak na dalsich zastavkach ptaly, jestli tady uz suvenyru kupovat muzou nebo jestli to je taky nezadouci – nase ponekud sverazna lektorka Anna Maria tvrdila, ze mnozi turisticti pruvodci maji nepsanou dohodu s nekterymi prodavaci a ziskavaji procenta z prodeje) a pak se pohadala s jednim mladym parem o turistickou vstupenku – mlady muz se ohrazoval, ze zaplatil 25 dolaru na osobu a tak cekal, ze 10 dolaru za vstupenku bude v cene (mela jsem docela hrejivy pocit z toho, ze ja jsem zaplatila US$ 4 na osobu; byt bez vstupenky). Pruvodkyne vykrikovala, ze se snad nemusi rozcilovat kvuli "blbym 10 dolarum, ktere si snad muze dovolit zaplatit kazdy!" Tajne jsem doufala, ze doby, kdy se takhle chovali pruvodci k zahranicnim turistum v Praze uz jsou pryc.
Po tomto incidentu jsme navstivili Sachsayhuaman (ja uz podruhe), Incky aquadukt v Tambomachay (ano, Inkove taky vedeli, jak svadet vodu tam, kde ji potrebovali), pevnost Q'enko a jeji podzemni jeskyni, kde byly udajne provadeny ritualni vrazdy (v jeskyni skutecne je kamen opracovany do tvaru stolu) a nakonec rodinny podnik s vlnenymi vyrobky z lamy a alpaky (kdyz jsme dorazili, pred vchodem do prodejny staly uz dva turisticke autobusy). Krome toho, ze obchodnik vyrabel primo na miste svetry na stejnem pletacim stroji, jaky pouzivala koncem 70. let moje matka, byla nejzajimavejsi zkusenost z obchodu hledani zachoda. Ackoli obchod sam byl vypulirovany, za obchudkem byla jedna mistnost, kde rodina bydlela, zachod byl samozrejme venku a notne zaneradeny a mezi tim vsim behali psi. Pekne poctive Peru.
Vecerime v mexicke restauraci v gringo alley menu za 15 soles (nachos byly vyborne! J. je pripomina jeste ted, kdykoli je vidime na jidelnim listku – "dal bych si je, ale urcite nebudou tak dobre jako v Peru"); gringo alley se ve skutecnosti jmenuje Procuradores Jr. a vede z Plaza de Armas smerem ke kostelu sv. Terezy.
Sice jsem se oficialne propracovala mezi "stredne pokrocile", nicmene z toho, co na me ve 14:00 kricel ridic autobusu z okenka jsem rozumela jenom "senorita", "prohlidka mesta" a "dve osoby". Pak jsme si vysvetlili, ze bych uprednostnovala anglicky mluviciho pruvodce, a nakonec jsme byli nalozeni do pomerne prijemneho klimatizovaneho minibusu, dovezeni ke klasteru Sv. Dominika, kde jsme byli prelozeni do ponekud mene prijemneho, nicmene rovnez klimatizovaneho autobusu plneho americkych turistu.
Pak nastoupila asi stokilova Peruanka s prehozem pres ramena a se silnym americkym prizvukem nam sdelila, ze bude dnes nase pruvodkyne. Snazila se byt optimisticka, chovala se afektovane a vsem rikala "darling". Nejprve nam sdelila, ze nemame podporovat tu luzu pred klasterem a kupovat od nich suvenyry (nektere Americanky se ji pak na dalsich zastavkach ptaly, jestli tady uz suvenyru kupovat muzou nebo jestli to je taky nezadouci – nase ponekud sverazna lektorka Anna Maria tvrdila, ze mnozi turisticti pruvodci maji nepsanou dohodu s nekterymi prodavaci a ziskavaji procenta z prodeje) a pak se pohadala s jednim mladym parem o turistickou vstupenku – mlady muz se ohrazoval, ze zaplatil 25 dolaru na osobu a tak cekal, ze 10 dolaru za vstupenku bude v cene (mela jsem docela hrejivy pocit z toho, ze ja jsem zaplatila US$ 4 na osobu; byt bez vstupenky). Pruvodkyne vykrikovala, ze se snad nemusi rozcilovat kvuli "blbym 10 dolarum, ktere si snad muze dovolit zaplatit kazdy!" Tajne jsem doufala, ze doby, kdy se takhle chovali pruvodci k zahranicnim turistum v Praze uz jsou pryc.
Po tomto incidentu jsme navstivili Sachsayhuaman (ja uz podruhe), Incky aquadukt v Tambomachay (ano, Inkove taky vedeli, jak svadet vodu tam, kde ji potrebovali), pevnost Q'enko a jeji podzemni jeskyni, kde byly udajne provadeny ritualni vrazdy (v jeskyni skutecne je kamen opracovany do tvaru stolu) a nakonec rodinny podnik s vlnenymi vyrobky z lamy a alpaky (kdyz jsme dorazili, pred vchodem do prodejny staly uz dva turisticke autobusy). Krome toho, ze obchodnik vyrabel primo na miste svetry na stejnem pletacim stroji, jaky pouzivala koncem 70. let moje matka, byla nejzajimavejsi zkusenost z obchodu hledani zachoda. Ackoli obchod sam byl vypulirovany, za obchudkem byla jedna mistnost, kde rodina bydlela, zachod byl samozrejme venku a notne zaneradeny a mezi tim vsim behali psi. Pekne poctive Peru.
Vecerime v mexicke restauraci v gringo alley menu za 15 soles (nachos byly vyborne! J. je pripomina jeste ted, kdykoli je vidime na jidelnim listku – "dal bych si je, ale urcite nebudou tak dobre jako v Peru"); gringo alley se ve skutecnosti jmenuje Procuradores Jr. a vede z Plaza de Armas smerem ke kostelu sv. Terezy.
No comments:
Post a Comment