Noc sedma

(pondeli dvacateho sesteho)

Ermitaz je dneska zavrena - a stejne tak je muzeum Dostojevskeho, kam jsme se rano vydali (jo, mohli jsme se podivat na oteviraci hodiny do pruvodce a navic jsme se klidne mohli zeptat Svetlany, ale ani jedno jsme neudelali).

Cili opet menime plany a spis nahodne nez cilene jedeme na Cernysevskou stanici (je to na stejne trase jako Dostojevska stanice) a pak to dochazime ke kostelu Preobrazhenia. Byl tam postaven pote, co se Rusove ubranili Turkum a tak je tam na vratech vsude napsano "Za Tureckuju vojnu". Vecer jsme se k tomuhle kostelu jeste vraceli poslechnout si kostelni sbor na msi. Nikdy predtim jsem na “normalni” ortodoxni msi nebyla (krome pulnocni velikonocni mse v Moskve, ale ta zase nebyla “normalni”) Musim priznat, ze jsem ji moc nepochopila. Vedli ji dva knezi, chvilku bylo kazani, ale jinak celou dobu zpivali, odchazeli a zase prichazeli - verici to vubec nijak nezahrnovalo, spis to bylo cele jako velebeni svatych, kteremu jsou pritomni divaci. J. v polovine odesel na kapucino v kavarne naproti. (Nedavno jsem v Londyne potkala jistou Rusku ktera byla verici do te miry, ze chodila pravidelne do kostela, a ackoli zije uz mnoho let v Evrope, evropska nabozenstvi ji nezajima ani akademicky. Rikala jsem ji, ze katolicka mse je o komunikaci – knez zahrnuje kongregaci do prubehu mse, ti lide zpivaji, zdravi se, ke svatemu prijmani chodi ... Ji to prislo neuveritelne komicke. Ortodoxni mse *je* o velebeni svatych.)

Kousek od kostela je Muzeum oblehani Leningradu, ktere jsme rovnez navstivili. V pokladne si pani myslela, ze jsme Rusove a dvakrat se me ptala, jestli opravdu chceme vstupenku pro cizince (ktera je obecne dvakrat drazsi nez vstupenka pro Rusy, na kterou je ovsem potreba ukazat ruskou obcanku).

Pred nami tam dorazil nejaky starsi American, co se zjevne zajimal o druhou svetovou valku. Mel s sebou mladou Rusku a pak jeste starsi Rusku, co mu prekladala vyklad muzejniho pruvodce do velmi lamane anglictiny (a dost mi tim lezla na nervy). Muzeum je pekne a rozhodne stoji za shlednuti. Obsahuje spoustu osobnich artefaktu, dobove fotografie, satiricke plakaty vydavane TASS, ktere udrzovaly obyvatele v nadeji a optimismu, mapu ukazujici kde vsude Nemci Leningrad bombardovali (v podstate vsude), co se behem oblehani pridavalo do chleba (kazdy obyvatel mel prideleny jeden krajic chleba denne), jak vypadala v te dobe typicka domacnost, statistiky o poctu tech, co zahynuli v boji a poctu tech, co umreli hlady, planky ukazujici postup vojsk vychodni fronty, novinovy clanek ohlasujici konec oblehani a povyseni Zukova na marsala ... atd atd. Byli jsme tam mozna dve hodiny, coz bylo castecne zpusobeno faktem, ze vetsina informaci je jenom v rustine (ja ctu azbuku vyrazne pomaleji nez latinku a J cte azbuku jenom v metru, kdyz uz opravdu musi).

Muzeu bych vytkla snad jenom to, ze nezasazuje udalosti do mezinarodniho kontextu a soustreduje se vyslovene jenom na to, jak Leningrad zvladnul blokadu. Na prijezdove dalnici do Petrohradu je velky napis "Sankt Peterburg" a pod nim mensi "Leningrad - gorod-geroj". Jak se k velebeni uspechum jakychkoli armad behem 2.svetove valky normalne stavim zdrzenlive (zejmena kdyz se ucast jiste mezinarodni velmoci ve valce pred 60 lety pouziva jako argument pro podporu jakekoli valky kdekoli a kdykoli), tak zrovna tenhle napis na dalnici me potesil.

Obedvali jsme naproti muzeu ve vegetarianskem "Cafe Botanica". Udelali mi super vegetarianskej burger – a ani mi do nej nedali rybu nebo kure, jak to v Rusku u vegetarianskych jidel byva - a J si objednal nejaky exoticky caj s ibiskem. American s dvojim ruskym doprovodem se rovnez objevil a hlasite vysvetloval te starsi dame, jak jsme po valce meli nechat Nemecko vyhladovet - coz J, ktery priciny a nasledky 2. svetove valky studoval v dejepisu celou stredni skolu, a jehoz matka je historicka, nesmirne popuzovalo, ale jako dobre vychovany Anglican do toho monologu nakonec nezasahl.

Odpoledne jsme byli na Finskem nadrazi koupit jizdenku zpatky do Helsinek a ja jsem dostala v metru 100 rublu pokutu za to, ze jsem si fotila mozaiku Lenina. Policista vypadal jako by vystoupil z Cechova (mozna to bylo ale jenom tim, ze mezi Cechovovymi hrami ted u Svetlany spime). Vysvetlil mi, ze metro je majetek vlady, cili je tajne a tudiz se tam nesmi fotografovat (bohuzel mi to narizeni ukazal I v prepravnim radu, takze jsem se s nim dale nehadala, zejmena kdyz slo jenom o 100 rublu) Dal mi potvrzeni o zaplaceni a pak mi pratelskym tonem doporucil, abych si precetla cely prepravni rad, protoze zakazano je toho spoustu, tak aby me zase nekde nepokutovali :-)

Vecere v Planet Sushi. Jsou po Petrohradu vsude a nejsou zase az tak hrozne drazi (kdyz zrovna nepovecerite velky talir sushi za 600 rublu :-)) (Cetla jsem si u nich casopis "Pulse" a mrzelo me, ze neumim lip rusky, abych si mohla precist alternativy k politickym, ekonomickym a jinym clankum, co vychazeji v Anglii a Americe – neni nad praktickou motivaci, ze. Dneska jsem cely den v nejake “politicke” nalade. To bude tim valecnym muzeem.)