Cesta do Puna

Kdyz jsem v Cuzcu pred dvema tydny hledala autobusove nadrazi, narazila jsem na cestovni kancelar Inka Express, se kterou muzete jet z Cuzca do Puna s pruvodcem. Autobus cestou stavi asi na 5 turisticky zajimavych mistech a v cene cesty je i obed. Nojo, ale cena byla 25$ na osobu! Zdalo se mi to dost (obycejnym autobusem se do Puna dostanete pod 10$ na osobu) – nicmene jsem byla poucena, ze krome pruvodce mame v cene i obcerstveni po ceste, splachovaci toaletu, kyslikove masky pro pripad havarie, televizi a satelitni komunikaci (!) No reknete – tomu se neda odolat ;-). Po pomerne dlouhem rozmysleni jsme se dohodli, ze misto toho, abychom se drncali 8 hodin v peruanskem autobuse za 10$, tak se budeme drncat snad o neco mene v americkem autobuse za 25$ a snad i neco po ceste uvidime a uslysime. Rozhodnuti se nakonec ukazalo byt velmi spravnym a ackoli jsme se trochu bali, ze autobus bude plny japonskych turistu (to byla ta "satelitni komunikace"), tak s nami nakonec jeli jenom dva a osazenstvo autobusu bylo vubec narodnostne ruznorode, coz bylo prijemne (mozna je to jenom moje osobni paranoia, ale ja nemam rada, kdyz jedna – at jakakoli – narodnost ve skupine vyrazne prevazuje. Po chvili mi vetsinou ti lide zacnou lezt na nervy.) V autobuse jsme opet potkali americkeho geologa s manzelkou na vozicku.

Cesta byla mimoradne zajimava a prinosna, zejmena v oblasti Incke kultury - bohuzel jsem cely den jenom s otevrenou pusou poslouchala a ted si skoro nic nepamatuju. Pruvodce byl uzasny, zapaleny pro vec a veskere informace podaval dusledne v anglictine a spanelstine.

No a ted konecne co si teda pamatuju:

Nase prvni zastavka byla v Andahuaylillas. Je tam kolonialni kostelik ze 17. stoleti, jeste krasnejsi nez ten v Chinchero. Cestovni kancelare ho inzeruji jako Sixtinskou kapli Ameriky - je krasne malovany mistnimi umelci zvenku i zevnitr. Na zdech neni ani centimetr (ctverecni) bileho mista. Zdobeni oltare a ramu obrazu je vyvedeno ve zlate (kostelik neni strezen ozbrojenou ochrankou, ale strarym vratnym).

Hacienda prestavena na rodinnou lami farmu a trziste San Pedro. Peruanci zdobi sve domy parem bycku – pry prinaseji stesti a odhaneji zlo. Puvodne tam pry stavaly lamy; byci byli v ramci zkulturneni domorodeho obyvatelstva zavedeny Spanely. Moc se mi libi, ze spanelstina – na rozdil od anglictiny - pouziva zdrobneliny. Takze peruanci nemaji na strechach "toros" ale "torritos" – mnohem casteji jim rikaji "parejita de torritos", cili "parecek bycku".

Raqchi - chram boha vsech bohu Viracocha. Chram byl postaven po nicivem zemetreseni a erupci sopky Quimsa Chata, ktera je od chramu doslova za kopcem. Pred prichodem Spanelu bylo Raqchi ritualnim mistem – dnes je opustene a jednou do roka hosti Raqchi Festival, udajne neturisticky, navstevovany Indiany az z Bolivie. Kona se v cervnu.

La Raya je nejvyse polozene misto, ktere jsme behem naseho putovani navstivili: 4 335 metru nad morem. Takhle to tam vypada


Protoze na tom miste casto stavi autobusy, je tam trh s vyrobky z vlny. Konecne jsem videla, jak se v Peru spravne smlouva: jiste zamoznejsi peruance z naseho autobusu byla mistnim prodejcem nabidnuta deka z lamy za 80 solu. Podivala se na nej s despektem a povida "tu tvoji spinavou lamu bych nekoupila ani za 40 solu!" Nakonec ji koupila za 45. ;o))

Pukara - o, Pukara. Nejstarsi nabozenske centrum na nahorni plosine kolem La Raya (starsi nez Tiahuanaco). Pruvodce nas zatahl do maleho muzea ktere zde nedavno otevreli a jeste ho nenaplnili vykopavkami. Zvenku vypadalo nudne, ale podivejme se, co skryvalo.
- Boha Viracocha:
tohle je Indiansky buh vsech bohu Viracocha. Mnozi o nem prohlasuji, ze vypada jako astronaut – a neni divu; jak se jeste dozvime, mnoho indianskych nabozenskych symbolu a obrazu je videt jenom z vysky. No posudte sami.




















Obr. 18: Buh Viracocha

- Andsky kriz (andean cross):

Vypada nejak takhle:


Je jim ozdobena vetsina predkolumbovskych nabozenskych staveb a jakous takous repliku muzete koupit v podstate na kazdem trzisti, kam chodi turiste. Neni to ale jen tak ledajaky symbol. Nekteri archeologove se domnivaji, ze tri zuby na kazde strane reprezentuji tri urovne sveta Inku – nebe, zemi a podzemi - jak jsme to videli napr v Chramu tri oken LINK na Machu Piccu. Nas pruvodce si mysli, ze je v nem reprezentovan Jizni kriz: pomer uhlopricky andskeho krize a jeho strany je udajne stejny jako je pomer dvou os Jizniho krize (prodavam jak jsem koupila) – proto jsem napsala 'takhle nejak vypada', protoze ten pomer neznam. A kdyz se podivate z druzice na nabozenske stavby kolem Cuzca, tak zjistite, ze jsou rozmisteny rovnez ve tvaru Andskeho krize. To jsou veci.


Pro pripomenuti: takhle vypada Jizni kriz (pokud zrovna nemate po ruce australskou vlajku)



- Oltar ve tvaru ryby
Najdete v nem pumu i hada i tri urovne sveta podle Inku. Je vytesan z kamene a pak jeste nakreslen v muzeu na zdi. Tento obrazek je samozrejme ta kresba na zdi, protoze v muzeu se nesmi fotit s bleskem.

- Sbirka nepratelskych lebek:
Indiani meli takovy, pro nas Evropany osklivy, zvyk utinat nepritelum hlavy, pak je 'zakonzervovali' a ty nejdulezitejsi nosit kolem pasu jako znameni toho, ze jsou velci valecnici. I buh Viracocha z obrazku nahore ma v ruce nepratelskou lebku.

Podivejme se, co o lebkach nepratel pise pan Miroslav Stingl v knize Uctivaci hvezd:
"Jednu z techto valecnych trofeji [...] zevrubne prozkoumal svedsky badatel Paul Ryden. Na zaklade sve prace pak sestavil 'recept' upravy a konzervovani ulovene lidske hlavy. Ze vseho nejdrive musel uspesny lovec prorazit na cele sve obeti nevelky otvor, vyjmout mekke casti mozku a svalove tkane. Ty nahradil textiliemi. Pote vyloupl oci a prazdne dulky zaplnil tampony. Vicka prisil k tvari. Stocenymi platenymi pasky ucpal i nosni dirky. Konecne uzavrel ted uz nema usta sve obeti: sty sesil provazcem nebo je spojil trny kaktusu. Tvar mrtveho natrel pak zelenou nebo rudou barvou." (Tento popis se vztahuje k uprave lebky v oblasti Nazca, kde roste bavlna – podobny postup, alespon podle toho, co jsem slysela ja, pouzivali ale v podstate vsechny indianske kmeny).

Cestou zpatky k autobusu jsme si za 2 soly koupili nas parecek bycku - stale jeste stoji v obyvaku na baru; uz vidim, jak ja nebo J. lezeme po hrebenu strechy, abychom tam umistili bycky pro stesti – navic kdyz jsou keramicti, malovani a na te strese si jich nikdo nevsimne. (Omyl, v lete jsme bycky prilepili na tramek nad vchodovymi dvermi a tam od te doby hlidaji.)

Juliaca snad ani nestoji za zminku. Juliaca je mesto, kam lidi jezdi za praci a za obchodem. Je plna nedostavenych domu bez omitky (samozrejme kvuli dani), aut, motorek, poulicnich prodavacu, prachu a smogu. Lezi hodinu autobusem od Puna a jestli nekdy poletite do Puna, tak vezte, ze letiste je ve skutecnosti v Juliace.

Obr. 19: Juliaca
A jeste neco praktickeho o tom, jak jsme se v Punu ubytovavali: uz v Cuzcu jsme si zaplatili dvoudenni vylet lodi po jezere Titikaka (jedeme zitra) a v cestovce nam rovnez bylo nabidnuto ubytovani v Punu – v hostelu Las Islas za 20$ na noc (za pokoj s koupelnou). To se nam zdalo hodne (na peruanske pomery) a rozhodli jsme se najit neco sami. J. prosel Rough Guide (ma na hostely lepsi cuch nez ja) a libil se mu hostel El Presidente kousek od trziste. Zkouseli jsme jim zavolat, ale cislo bylo neplatne, nase recepcni v hostelu nam nasla nove cislo ktere taky nefungovalo. Nakonec jsme se smirili s tim, ze proste pojedeme do Puna na blind a ackoli tam dorazime az po 18. hodine, tak snad nekde neco najdem. Dorazili jsme dlouho po setmeni. Na autobus uz cekala hromada taxiku, nas ulovil nejaky Fernando, rozmluvil nam El Presidente ("je spinavej, malej a hlucnej") a dovezl nas do nove otevreneho hostelu Miski Wasi Inn na Jr. Santiago Giraldo (ulice hned vedle Plaza de Parque), ktery shodou okolnosti vlastnil jeho bratr. V hostelu sice skoro nikdo nebyl, ale tekla jim tepla voda a bylo uz dost pozde, tak jsme se ubytovali. Hostel stal 20 sol na noc (za pokoj s koupelnou). Slozili jsme bagly a sli jsme do mesta. Prosli jsme trziste, koupili chleba, ovoce a marmeladu jako zeleznou zasobu na vylet po jezere (J. mel neustale pocit, ze ho na trzisti v te tme a davu nekdo okrade; neokradl) a pak nas napadlo, ze bychom se mohli jit podivat na El Presidente a Las Islas jestli nejsou nahodou preci jenom lepsi a pripadne tam stravit noc po navratu z vyletu. El Presidente byl presne jak ho popisoval Fernando – spinavej, malej a hlucnej. Navic krome posteli mel jenom spartakiadni lehatka. V Las Islas jsme se meli druhy den rano sejit s ostatnimi ucastniky vyletu po jezere. Nasli jsme ho a nez jsme dosli na recepci, odchytil nas temperamentni chlapik jmenem Ed, rekl nam, ze je majitel a kdyz jsme si teda koupili ten vylet od kamarada Lorenza v Cuzcu, tak ze nam da na pokoj slevu.
- Kolik platite v Miski Wasi, amigos?
- 20 sol
- No vidite, a ja vam to dam za 18.

Pomerne velka sleva z puvodnich 20$ (=70 sol) ;o))
- Mame teplou vodu, pohodlne postele, kralovskou snidani – a na pokoji budete mit telku.

Pri vysloveni slova telka se spiklenecky zakrenil.

Dostal nas a navic jsme si od nej koupili na pondeli jizdenky z Puna do Arequipy.

V sobotu rano jsme se odhlasili z Miski Wasi (J. jim diplomaticky rekl, ze jeste nevime, jestli budeme zustavat v Punu v nedeli pres noc), nechali jsme bagly v zavazadlove uschovne v Las Islas, J. si dal jeste jednu snidani (navrch k te z Miski Wasi) a odjeli jsme na vylet. V nedeli pozde odpoledne jsme se vratili a ubytovali se v Las Islas. Nejprve jsme zjistili, ze nase jizdenky na autobus v pondeli v 9 rano nejsou na recepci, jak nam Ed sliboval a ani Edova cestovni kancelar neni otevrena. Pak ze v koupelne netece tepla voda a nakonec ze nedolehaji okna a i protoze venku je kolem 5oC, tak chodime v pokoji v bunde a v cepici. "Dojdu na recepci vyridit tu teplou vodu," povida J. Vratil se za 5 minut s tim, ze je potreba zapnout bojler a voda bude za 20 minut. Za 20 minut nam byla takova zima, ze jsme lezeli na posteli ve spacacich (v bunde a v cepici, samozrejme). Po 20 minutach byla voda vlazna tak na umyti nohou – rozhodne ne na sprchu, kdy je venku (a i v pokoji) 5 stupnu. Dali jsme jim jeste dalsich 10 minut a nakonec jsme sbalili bagly a vratili se do Miski Wasi. Recepcni na nas pri odchodu divne koukal – neveril, ze muzeme jen tak odejit z hotelu, kde mame na pokoji telku a platime za to jen 18 sol.

V Miski Wasi nas vitali jako nejlepsi kamarady. Tepla voda byla – hned a skutecne tepla – a do pokoje netahlo. "Nikdy bych neveril, ze se sem tak rad vratim," rekl mi J. nez usnul.

Kratke pouceni: NECHODTE do hostelu Las Islas (je to hned naproti centralnimu trzisti, tusim nad obchodem s drogerii)!